Accueil | Cours | Recherche | Textes | Liens

Centre de recherches en histoire et épistémologie comparée de la linguistique d'Europe centrale et orientale (CRECLECO) / Université de Lausanne // Научно-исследовательский центр по истории и сравнительной эпистемологии языкознания центральной и восточной Европы
-- Jaroslav Štichauer: «recenze: Patrick Sériot: Les langues ne sont pas des choses: Discours sur la langue et souffrance identitaire en Europe centrale et orientale. Paris: Petra, 2010. 298 s. », Slovo a slovesnost, 73, 2012, p. 147-151.


[147]
        Patrick Sériot je znám českému publiku přinejmenším díky překladu knihy Struktura a celek (2002). Zde recenzovaný výbor 14 článků uveřejněných v různých časopisech a sbornících mezi lety 1989 a 2006 vyšel v roce 2010 v pařížském nakladatelství Petra v knižnici Postsovětské společnosti a kultury v pohybu. Většina textů se velmi zasvěceně zabývá rusko/sovětskou nebo postsovětskou tematikou, několik textů přináší unikátní pohled na jazykovou situaci na Ukrajině, na zakarpatské Ukrajině, v bývalé Jugoslávii a v Makedonii. Evropský čtenář (na Západě i na Východě) zde má příležitost objevit témata, jež se v prudkém vývoji této části Evropy od začátku devadesátých let často dostala naprosto do pozadí.
        Texty věnované ruské a sovětské realitě mapují několik zásadních témat, z nichž některá spadají až do dvacátých let. V prvním příspěvku Peut-on dire d'une linguistique qu’elle est ,,nationale“? (Lze říci o nějaké jazykovědě, ze je ,,národní“?) si Sériot klade otázku, zda sovětská lingvistika byla odlišná od (západo)evropské, a pokud ano, na základě jakých epistemologických kritérií jsme schopni dospět k podobnému zjištění. Na základě korpusu sestaveného z nepodepsaných úvodníků, předmluv a programových článků vydávaných k různým výročím ukazuje, že za základními premisami dominantní linie sovětské jazykovědy (marxisticko-leninský přístup, definice jazyka jako sociálního fenoménu a historicismus) lze vystopovat celou řadu specifických přístupů a náhledů jako důraz na evoluci a požadavek zdokonalování jazyka, nerovnost mezi jazyky, národní charakter jazykovědy, problematiku organicistně chápané jazykové změny a odmítání saussurovského protikladu diachronie/synchronie.
        Poučný je text nazvaný La langue du peuple (Jazyk lidu) z r. 1991. V hutné zkratce představuje „boj“ o definování lidového jazyka v letech 1920-1930, od představy dvojího jazyka k jednotnému jazyku jednotného lidu, a to na pozadí požadavku prostoty a jednoduchosti, neboť lid mluví prostě. To vše ovšem nezabránilo byrokratizaci jazyka, jež šla ruku v ruce s byrokratizací celé země: nadužívání verbonominálních konstrukcí typu vést boj oproti jednoduchým slovesům (bojovat) atp.
        V příspěvku nazvaném Ethnos et démos: la construction discursive de l’identité collective (Ethnos a démos: diskurzní konstrukce kolektivní identity) autor předkládá svůj náhled na rozdíly v pojímání národa v západní a východní Evropě. Jako téměř anekdotický podklad mu slouží otevřený dopis, který Georges Marchais adresoval v únoru 1984 Ústřednímu výboru KSSS a v němž protestuje proti nedávno vydané (ve francouzském překladu) etno-demografické encyklopedii S. Bruka, kde je francouzské obyvatelstvo děleno na 44 milionů Francouzů a na Alsasany, Vlámy, Bretonce, Katalánce, Basky aj. Sériot vysvětluje, že toto „nedorozumění “ má původ v odlišném
[148]
chápání národa na Západě (národ se od Francouzské revoluce tvoří na základě smlouvy, platí zde ius soli), kdežto na Východě převládl německým romantismem inspirovaný „etnický" přístup a tedy ius sanguinis.
        Text Inventer l’autre pour être soi: l’instrumentalisation de la linguistique en ex-Yougoslavie (Vynalézt toho druhého, abychom mohli být sami sebou: instrumentalizace lingvistiky v bývalé Jugoslávii) nejprve nastiňuje historické základy dnešní situace (vznik spisovných jazyků v 19. století), kdy jsme na území bývalé Jugoslávie svědky skutečné obsese jazykovými rozdíly (oficiální internetové stránky černohorské vlády dokládají svébytnost černohorského jazyka oproti srbštine tím, že má o jedno písmeno v abecedě víc...) či jazykovou čistotou (je toto slovo více chorvatské?). Podle autora by této neblahé tendenci měly evropské univerzity čelit např. tím, že budou i nadále učit srbochorvatštině a nikoliv srbštině a chorvatštině.
Text Rome, Byzance et la politique de la langue en URSS (Řím, Byzanc a jazyková politika v SSSR) analyzuje některé teze knihy K. Žuravleva Současný ideologický boj a problémy jazyka (1984) ve vztahu k dědictví pravoslavné církve, zejména v jejím protikladu k církvi katolické. U pravoslaví je zdůrazněn jeho vztah ke vzdělanosti, k (liturgickému) jazyku a jeho snaha o bezprostřední prožitek víry.
        Článek La linguistique spontanée des traceurs de frontières (Spontánní lingvistika vytyčovatelů hranic) ukazuje na četných historických příkladech obtíže spojené s definicí národa, jazyka a vztahu mezi jazykem a národem. První obtíží je dialektální kontinuum — jak vymezit v tomto kontinuu nějaký diskrétní předmět (jazyk)? Příkladem jsou snahy o vytyčení nových hranic na základě národnostního/jazykového kritéria při vyjednávání o Versailleské mírové smlouvě. Autor posléze dokládá na příkladu kašubštiny a mazurského dialektu, že ani terénní průzkumy či plebiscity nemusí být dostatečnými nástroji ke zmapování jazykové reality.
        V článku La langue, corps pur de la nation: Le discours sur la langue dans la Russie brejnévienne (Jazyk, neposkvrněné tělo národa: Diskurz o jazyce v brežněvovském Rusku) ukazuje Sériot postupnou mytologizaci („velkého") ruského jazyka v posledních desetiletích sovětské éry a zvýšenou frekvenci témat, jako je láska k ruskému jazyku (ze strany rodilých Rusů i ze strany dalších národů), jazyk jako paměť národa, jazyk jako zbraň apod.
V příspěvku nazvaném La langue, le pouvoir et le corps (Jazyk, moc a tělo) představuje Sériot sovětskou lingvistiku let 1920-1930 v její různosti — na jedné straně úsilí o likvidaci negramotnosti, literarizaci mnohých malých jazyků, na druhé straně snaha o postižení vztahu jedince a celku. Jestliže se například G. Danilov ze skupiny Jazykfront ve svém „sociálně-dialektologickém" výzkumu snaží ukázat rozvrstvenost jazyka v závislosti na rozvrstvení společnosti, nic takového již není myslitelné po stalinském „termidoru". Zajímavou paralelu tvoří antropologický/antropometrický výzkum prováděný na vzorku 17 000 lidí mezi lety 1955 a 1959.
        Příspěvek Diglossie, bilinguisme ou mélange de langues: le cas de suržyk en Ukraine (Diglosie, bilingvismus nebo směs jazyků - případ jazyka suržyk na Ukrajině) představuje komplikovanou jazykovou situaci na Ukrajině, kde jen menší část obyvatelstva
[149]
ovládá standardní ukrajinštinu, část Ukrajinců je čistě rusofonní a ostatní mluví rusko-ukrajinskou směskou, suržykem. To je samozřejmě v protikladu s onou ideální jednotou jazyka a národa. Přesto řešením této nestabilní situace by mohlo být povýšení suržyku na úroveň třetího národního jazyka.
V článku Le cas russe: Anamnèse de la langue et quête identitaire (la langue - mémoire du peuple) (Ruský případ: Anamnéza jazyka a hledání vlastní identity (jazyk — paměť národa)) Sériot nastiňuje proměny ruského/sovětského vztahu k minulosti, od požadavků typu tabula rasa přes hledání nové kultury a nového jazyka až k dnešní situaci opětovného úsilí o návrat ke (kolektivní) paměti — válka o původní toponyma je toho názorným dokladem. Konstantní zůstává rovnice jazyk = národ = vlast.
        Pozoruhodný a poučný je příspěvek Faut-il que les langues aient un nom? Le cas du macédonien (Musí mít jazyk jméno? Případ makedonštiny). Autor v něm ilustruje úsilí o vymezení a kodifikaci makedonštiny (vůči bulharštině i vůči srbštině), jejíž oficiální „rodný lisť‘ se datuje rokem 1946, a vysvětluje důvody zejména řeckého odporu k pojmenování Makedonie.
        V textu Droit au nom et droit du nom: les Ruthènes sont-ils une minorité? (Právo na jméno a právo jména: Jsou Rusíni menšinou?) z roku 2006 Sériot připomíná pohnuté dějiny této periferie střední Evropy. Již označení zakarpatská nebo podkarpatská Ukrajina v sobě nese úhel pohledu a s tím spojené otázky identity. Jsou Rusíni národnostní menšinou většinově zastoupenou v oblasti na jih od Karpat, nebo pouze západními Ukrajinci? Nová ukrajinská ústava sice stanovuje ukrajinštinu jako oficiální jazyk, ale uznává práva národnostních menšin.
        Článek La pensée ethniciste en URSS et en Russie post-soviétique (Etnicistní myšlení v SSSR a v postsovětském Rusku) osvětluje vývoj a kořeny dodnes běžného terminologického rozlišování mezi státní příslušností / občanstvím (citoyenneté) a národností (nationalité). Toto rozlišování, nesrozumitelné v západní Evropě, jak dokládají uvedené příklady, má v Rusku hluboké ideologické kořeny. Tomuto pohledu odpovídá i protiklad mezi etnografií, jež je od konce dvacátých let chápána jako jediná (pomocně-historická) věda s legitimním předmětem zkoumání (etnos), a buržoazní etnologií, která studuje kulturu bez ohledu na její etnické ukotvení a bez ohledu na danou společensko-hospodářskou formaci. Toto dělení se udrželo i v brežněvovské éře, jak vidno na příkladu Etnografického institutu AV SSSR, a ještě i po roce 1990.
        Poslední, anglicky psaný text The Russian and French laws on language: a crossighting (Ruský a francouzský jazykový zákon: vzájemné srovnání) stručně představuje podobnosti a shody v obou přístupech. Ruský zákon poprvé vyhlašuje ruštinu jako státní jazyk, francouzský určuje podmínky, za nichž je povinné používání francouzštiny jako „jazyka republiky".
        Všechny články tohoto výboru jsou inspirativním čtením — i laici mohou získat velmi dobrý vhled do této složité problematiky, a to i díky pozoruhodně bohaté bibliografii u každého tématu. Na obecnější úrovni mám jen dvě kritické poznámky. Pokud jde o vnímání národa jako ethnos a démos (s. 69, 243n.), zdá se mi, že v několika článcích je protiklad mezi západoevropským a středo- a východoevropským viděním
[150]
poněkud absolutizován. Francouzský model je založen na koncepci integrace spočívající ve sdílení republikánských hodnot, ovšem jeho tradiční anglosaský protiklad přinejmenším implicitně uznává etnické rozdíly — představa „přetavování" příslušníků imigrujících národů v národ americký či princip imigračních kvót na základě národnostního klíče jsou toho dokladem. Ostatně i nedávné pokusy o debatu o národní identitě ve Francii ukazují, že diskurz o národě chápaném jako démos může narážet na „etnicizující" realitu, byť za tím vším bývá zpravidla jen (předvolební) populismus.
Druhá poznámka se týká pojmu spisovný jazyk (viz s. 81, 105, 230 aj.). Z čistě pragmatických důvodů se omezím na češtinu. Už v Jungmannově slovníku nalezneme výraz spisovní jazyk, a to jako zjevný kalk německého označení Schriftsprache. Protiklad Schriftsprache a Umgangssprache pak odpovídá protikladu spisovný versus hovorový jazyk. Konstrukce jako mluvit spisovně jasně ukazuje, že termín spisovný označuje (vysokou) jazykovou normu a není omezen na písemný kód. V tom je plně srovnatelný s výrazy français standard či standard British English. Vytvoření národního jazykového standardu postupným zráním („maturation", s. 217) některého, zpravidla centrálního dialektu (srov. Lodge, 1997, pro francouzštinu) není ani v západní Evropě jediným modelem. Například proces jazykové normalizace v Katalánsku, nemluvě o projektech typu Romantsch grischun pro rétorománské jazyky nebo Ladin Standard pro dolomitskou oblast, dokládá, že i v západní Evropě vznikají (dodnes) jazykové standardy jako artefakty založené na průniku několika variant či projekci určitého abstraktního modelu apod.
        Pokud jde o přepis zejména ruských jmen, jsou transliterační pravidla vysvětlena v úvodu knihy. Jméno se uvádí v zavedené francouzské formě, pokud jde o obecně známou postavu (connu du grand public), v poznámkách pod čarou pak již v obvyklém slavistickém přepisu, tedy např. jako Lénine v textu a Lenin v poznámkách pod čarou. Je to vcelku logický, i když náročný přístup. Na několika místech lze proto nalézt nekoherentní transliteraci (Vakhtin místo Vaxtin, s. 167). Lunačarskij (s. 183) nemusí skutečně být pokládán za obecně známou postavu, ale co Kutuzov (s. 186)?
Jako recenzent nemohu nepoukázat na několik drobných nepřesností. Arumunský dialekt (s. 119—120) stále žije kromě Řecka i v okolních zemích (Albánii, Makedonii), podrobnosti lze např. nalézt na stránkách arumunské diaspory v USA (viz <http://www. farsarotul.org>). Řecko ustavilo dimotiki jako oficiální jazyk a opustilo archaizující katharevusu již v roce 1976, tedy již pět let před vládou hnutí PASOK (s. 128). V poznámce pod čarou na s. 143 je nepřesný překlad výrazu tesaur sfánť. posvátný poklad (tedy trésor sacré, a nikoli caché). Tiskařský šotek se objevil v obsahu na s. 296 (nenavazující paginace).
        Na závěr bych chtěl zdůraznit, že všechny články vynikají hlubokým vhledem do popisované problematiky i jasně vymezeným metodologickým rámcem. Lze si jen přát, aby tento výbor mohl vyjít i v českém překladu, v zemi s tak dlouhou a slavnou slavistickou tradicí.
[151]
LITERATURA
|LODGE, R. A. (1997): Le français: Histoire ďun dialecte devenu langue. Paris: Fayard.
SÉRIOT, P. (2002): Struktura a celek: Intelektuální počátky strukturalismu ve střední a východní Evropě. Přeložily Alena Krausová a Kateřina Plotzová. Praha: Academia.