[1]      
        Sovětská jazykověda má za sebou již téměř 30 let velmi intensivní práce. V tomto období se mnoha jazykům v SSSR po prvé dostalo písma. Pro ně se sestavovaly abecedy, pravidla pravopisu, psaly se školní mluvnice. Byly zpracovány podrobné vědecké gramatiky, široce zachycující materiál vědecky zkoumaný v podrobnostech s historickým zdůvodněním jazykové normy. Velká práce byla uskutečněna i v oblasti lexikografické. V celé této složité a namáhavé práci přední místo zaujímala stránka metodologická. Tuto stránku nutně stavěly do popředí potřeby prohloubenějšího studia faktů i ona sama sílila a rostla při vědeckém zkoumání konkrétního materiálu. Tak se vytvářela sovětská jazykověda.
        Bohatá rozmanitost jazyků SSSR vyžadovala, aby se u každého z nich přihlíželo k jeho specifickým zvláštnostem, a současně nutně vedla k jejich paralelnímu studiu, odhalujícímu shody a rozdíly jejich gramatické normy. Vystupovaly otázky po příčinách zkoumaných rozdílů v gramatické struktuře nebo naopak shod v ponětích vyjadřovaných jazykovými prostředky a v gramatických formách jejich vyjádření. Dnešní jazyková struktura a historické zdůvodnění v ní vystupujících morfologických a syntaktických konstrukcí byly osvětleny teprve s užitím historického a dialektického materialismu. Tuto cestu razil akad. N. J. Marr tím, že uvedl v život „nové učení o jazyku“, které sám nazval jazykovědou materialistickou.
        Při dlouhé práci se these nového linguistického směru vyvíjely a prohlubovaly, nezřídka je měnil i sám N. J. Marr. Období, kdy se zpřesnˇovaly základní koncepce postavené v předešlžch letech, pokračovalo i po úmrtí zakladatele nové jazykovědné školy. Stejny´ úkol stojí i nadále před námi. Přece však základní směr je již určen a sovětská jazykověda, opírajíc se o práce na konkretním materiálu, s jistotou jde kupředu, vštěpujíc základy marx-leninismu své badatelské práci. Mně připadl úkol shrnout zde základní these, na kterých stojí nové učení o jazyku v jeho současné vývojové fázi.
        Počátek naší cesty je téměř spojen s koncem velmi významného linguistického směru, známého pod jménem mladogramatický. Ze školy mladogramatiků byl východ několikerý: na západě vznikla sociologická škola a strukturalismus, v Sovětském svazu po Fortunatovovi a Baudouinovi de Courtenay posílila své postavení sovětská jazykověda.
        Sovětská jazykověda užívá stejnoměrně různých, ve vědě ustálených badatelských metod. Analysa a synthesa, indukce a dedukce jsou pouze postupné stupně v historii vývoje jednotné vědecké metody. Neznamená tedy odmítání jedné nebo druhé z nich při jazykovém bádání fakticky likvidovat možnost objektivního poznání?
[2]                
        V tom se rozchází sovětská jazykověda s míněním některých zahraničních jazykozpytců (zejm. Bröndala), kteří se zbavili možnosti užívat různých metod bádání.
        Širokým kruhům linguistů jsou již dobře známy základy, na nichž je vybudováno „nové učení o jazyku“, založené N. J. Marrem. Dovolíme si zastavit se u nich v krátkém souhrnném přehledu, majíce na zřeteli to jejich pojetí, které se ustálilo jako výslednice vědecké práce tří desetiletí.
        Jazyk je jevem sociálním. Totéž tvrdí i zahraniční jazykozpytci. Sám název „sociologické jazykovědné školy“ jasně zdůrazňuje uznávání sociálního faktoru ve vývoji jazyků. To nepopíraly ani předchozí vědecké směry. Sovětská jazykověda se neomezuje jen na pouhé konstatování tohoto faktu, o němž nemůže být sporu. Postupuje při všech svých závěrech z tohoto základu a studuje jazyk a jednotlivé jazykové formy v jejich sociální souvislosti.
        V badatelské práci o jazyce všechna pozornost se soustřeďuje na studium formy a jejího obsahu. Forma a obsah jsou v badatelském postupu nerozlučné. Jde i o ideologickou stránku i o její vnější vyjádření v řeči. Jazyk a myšlení tvoří dialektickou jednotu, obojí má své vlastnosti, ale obojí je nerozlučně spojeno v jednotném celku. Podle učení Stalinova forma nemůže být bez obsahu. Obsah musí mít formální vyjádření. Stará forma se může zachovat i při novém obsahu. Je-li v rozporu s ním, lze ji analysovat paleontologicky jako odraz myšlení starších období. Nejen jazyk je výtvorem společnosti, ale i normy existujícího vědomí jsou podmíněny ve své genesi a ve vývoji společenskými činiteli. Ti působí na jazyk, jako na reálné vědomí, sociálně podmiňují všechny jazykové jevy. Sociální význam má nejen věta („věta-myšlenka“ podle N. J. Marra), ale i slovo, séma, morféma, fonéma.[1]
        Obsah slova a jeho forma, stejně jako významová a formální stránka věty jsou tak či jinak spojeny se světovým názorem společenského prostředí, které řeči užívá; obsah prostupuje všechny prvky řeči. Představy o subjektu, predikátu, atributu, o předmětnosti, o ději mají v gramatické struktuře jazyků své formální vyjádření. Tento zákon, společný všem jazykům, odůvodňuje jednotný glottogonický vývoj a zároveň se projevuje v celé pestrosti jazykových forem. Na tomto podkladě vznikají shody a rozdíly v konstrukci vět, ve tvarech slov a dokonce ve zvukové stránce jazyků různých systémů. Jako jeden z příkladů můžeme uvésti učení o fonématu, začaté ruskou a sovětskou vědou. Pouze v důsledku vysoké úrovně společenského vývoje v jazyku vznikají zvuky-fonémata, podle slov Marrových „sociálně využité hlásky“.
        Všechny jazykové jevy mají své historické zdůvodnění. Jsou výsledkem vývoje, kterým prošla lidská společnost. Proto jazyk — pro svou sociální povahu — podřizuje se zákonům historického pohybu, vykazuje jednotlivé momenty dialektického průběhu vývoje. Jazykový vývoj probíhá evolucí a transformací. Nepřetržitě hromaděné kvantitativní změny způsobují evoluční přesuny, které lze pozorovat v určité periodě historického života. Mezi těmito periodami probíhají změny revoluční. Jazyková struktura se mění kvalitativně a v důsledku toho vzniká kvalitativně nový útvar. Jedna jazyková struktura se střídá s druhou, tvoříc v historickém průřezu[2] přechod od jednoho stupně jazykotvorného procesu k druhému, vystřídání jednoho stadia druhým.
        Zkoumání historického vývoje v jednotlivých jevech řeči, v slově a v gramatické formě, v jejich měnícím se obsahu a v jejich měnivém vnějším vyjádření v řeči — vedené zmíněným směrem — děje se analysou materiálu. Ten se zkoumá i paleontologicky v hranicích jednoho jazyka i vzájemným srovnáváním s jinými jazyky téhož nebo jiného systému (rodiny). Pro takovou analysu se zachovává název analysa komparačně historická a paleontologická.
        Když pak se badatelská práce podobného druhu provádí v celé jazykové struktuře a zjišťuje se vystřídání jedné jazykové struktury druhou, když jde o základní přestavbu celé jazykové kostry v jejích základních, hlavně syntaktických konstrukcích, pak se taková analysa nazývá stadiální.
        Stadiální analysa, t. j. zkoumání základních změn v jazykové struktuře, je nezbytnou pomůckou při práci sovětské jazykovědy. Do značné míry právě touto analysou se sovětská jazykověda liší od zahraniční. V těsném spojení s problémem vystřídávání norem vědomí stadiální metoda nejjasněji vyzdvihuje v jazykovém materiálu jeho sociální základ. Pojmy: jazyk a společnost, jazyk a myšlení, jednota glottogonického procesu a stadiální přechody jsou tedy hlavními principy sovětské linguistiky. Tyto principy zabezpečují práci jazykozpytce faktickou možnost přihlížet k nepřetržitému dialektickému pohybu v historických změnách.
        Jazyk ve svém společenském využití vyjadřuje normy myšlení. Toto myšlení, dialekticky spojené s jazykem, ukazuje obecnou zákonitost ve vývoji jazyků (odraz společenských činitelů v jazyku prostřednictvím myšlení). Jednou z takových nejvýznamnějších zákonitostí jsou kvalitativní přechody, ty se zkoumají paleontologicky a stadiálně; postupné kvantitativní změny, které pro takové přechody připravují půdu, studují se komparačně-historicky.
        Při paleontologickém zkoumání slov a gramatických forem a také při stadiální analyse změn jazykových struktur v komplexu jejich hlavních vlastností, určujících daný systém, projevují se zákony jednoty glottogonického vývoje a celá složitost vzájemných vztahů formy a obsahu a konečně hlavní úlohy společenských činitelů.
        Celá práce vedená v tomto směru vyžaduje jistou opatrnost a obezřelost. Studované formy jazyka jsou velmi složité a lehce lze upadnout do zjednodušujícího jejich výkladu. Abychom nesešli se správné cesty, je nutné především opřít se o přesný jazykový materiál. V tomto ohledu se u nás otevírá široké pole pro badatelskou práci. Jazyky Sovětského svazu jsou neobyčejně bohaté i co do rozmanitosti struktury i co do momentů strukturálních změn, které lze na nich názorně pozorovat. Na Kavkaze, v asijské a dokonce i v evropské části SSSR mnoho národů, kterým se právě dostalo písma, ještě nedávno bylo nositeli kmenové řeči. Mnoho jazyků ve Svazu je bohato také na historické památky ze své minulosti, nejen na písemné, ale i na ústní. Materiálu pro badatelskou práci je za takových podmínek dostatek. Při pevném metodologickém postupu má práce sovětských linguistů neobyčejně úspěšné výsledky.
        Vynasnažíme se doložit podaný přehled základních thesí „nového učení o jazyku“ krátkou ilustrací postupných příkladů. Ty dovrší náš výklad a zdůrazní hlavní myšlenky
[4]                
        Nejstarší z jazyků, které nyní existují na zemi, jsou jazyky kmenové; vznikly současně s vytvářením kmenů.
        Jazyky kmenových svazů, které se vytvořily později, vděčí za svůj původ vytvoření kmenových svazů.
        Jestliže národnost na rozdíl od kmene je spojena s obdobím rozkladu prvobytného pospolného řádu, tedy i řeč národnosti je ve své genesi podmíněna zrodem třídní společnosti uvnitř onoho řádu a dále spolu s vynálezem písmenkového písma přispívá k tvoření občanské společnosti a státu. A tak jazyky národností jsou výsledkem přetvoření kmenových jazyků v souvislosti s přeměnou kmenových svazů v občanskou společnost. Jestliže se z jazyků prvobytných buněk později vytvořily kmenové jazyky a z nich se zase vytvořily jazyky národností a potom národní, tedy kde máme vidět jediný prajazyk? My jej nevidíme.
        Kmenová a národnostní řeč, která kdysi přirozeně vznikla, povznesla se na národní spisovný jazyk zčásti vývojem jazyka z hotového materiálu, jako v románských a germánských jazycích, zčásti míšením a křížením národů, jako v angličtině, zčásti soustředěním dialektů v jediný národní jazyk — procesem podmíněným hospodářskou a politickou koncentrací. V tomto Marxově a Engelsově závěru se rovněž nemluví o prajazyku.[2] Nepopírá se zde však, že v tomto procesu jsou rovnoprávnými jak sjednocující tendence jazyků sloužících za vzor, tak i rozštěpující tendence mnoha jazyků tvořících dialekty. Ostatně, kdyby takovým jazykům, jako je anglický, rumunský, armenský, osetinský a j., bylo přiznáno alespoň po dvou „prajazycích“, sotva by bylo namítat něco proti tomuto termínu.
        Aby byla jasná historie jazyka, je třeba znát v základních podrobnostech i stav jeho nositele — společnosti. Jako příklady lze připomenout historii ruského a anglického jazyka.
        Tvrdíme, že jak kmenové jazyky, tak i jazyky národnostní a potom jazyky národní nejsou jedno a totéž. Nepochybně jsou kvalitativně rozdílné.
        Můžeme říci, že jazyky z jednoho kvalitativního stavu přecházejí v jiný, z jednoho typu v druhý. Jazyky kmenových svazů se mění na přechodu k otrokářské společnosti v jazyky národnostní. Místní jazyky ve Středomoří a vulgární latina se na počátku středověku přetvářejí v románské jazyky a pod. Tyto jazyky staré a potom další, které se vytvořily z jejich materiálu, jsou co do typu různé, z jedné struktury přešly do druhé. Markantním příkladem takového přetváření je historie současných románských jazyků.
        Když se ve feudálním období synthetická (t. j. raně-flektivní) struktura indoevropských jazyků mění v analytickou (t. j. sekundárně-amorfní neboli pozdně-flektivní), jde o přechod z jednoho jazykového typu v druhý. Charakteristickým příkladem takového přetváření je anglický jazyk.
        Stejně proniknutí psané formy řeči k jazykům bez písma dává nový typ jazyka. Příznakem toho je na př. přechod od ideografického písma k písmu hláskovému na základě předchozího vzniku fonémat, od jednoduchých vět k souvětí souřadným a podřadným, v souvislosti s tím vznik souřadných a podřadných spojek, vznik vztažných zájmen. Všechno to může dát nový typ jazyka, z počátku v psané formě řeči.
[5]                
        Přechod z jednoho typu jazyka do druhého dává útvar nový kvalitativně následkem postupného kvantitativního hromadění nových slov v řeči a s nimi i nových hlásek a forem. Zejména jestliže ustrnulá pádová forma přechází v příslovce, jestliže v jazyku vzniká „neměnné“ nebo „slabé“ skloňování, jestliže tvary pádů se nahrazují spojením se členy a předložkami, jde o změnu kvalitativní.
        Toto jsou sociálně zdůvodněné stadiální přechody.
        Když se jedna a táž ponětí vyjadřují různými gramatickými prostředky, vzniká jednota syntaktických úkolů a různost v gramatických formách. Na příklad v čukotském a v kabardinském jazyku se atributivní vztahy vyjadřují slovními spřežkami (tan’ kl’azol „krásný člověk“; lIyfIyr „krásný člověk“). V turkotatarských jazycích se za stejným účelem užívá volného připojení (jachšy adam). V ruštině v analogických případech je shoda (chorošij čelovek). Všechny tři příklady jsou spojeny společným obsahem, ale ostře se liší gramatickou konstrukcí. Syntaktický úkol u nich zůstává stejný, avšak gramatická stavba je rozdílná. Snad i pojmové kategorie jsou na různých stupních vývoje. Obrátíme se k jinému příkladu.
        Ve všech jazycích se v té nebo jiné podobě vyjadřují pojmy subjektu a predikátu, avšak daleko ne ve všech stejně se gramaticky vyjadřují větné členy: podmět a přísudek, a druhy slov — jméno a sloveso — někdy ani vůbec neexistují. Vezměme kazachské žaza-myn a jeho ruský ekvivalent ja pišu. V kazachském jazyku přechodníkový kmen v neměnné formě přechodníku (žaz-a) je opatřen — metodou splynutím — oslabenou formou zájmena (men „já“). U inkorporovaného zájmena je zbytečné, aby bylo zvláštním členem věty. Subjekt v dané kazachské konstrukci je v slovesném tvaru samém; je vyjádřen gramaticky. V ruštině subjekt vystupuje i jako gramatická forma ve slovese (piš-u) i jako zvláštní větný člen (ja pišu). V ruštině vzniká dvoučlenná věta, kdežto v kazachském jazyku — jednočlenná. Přece však ani ta není bezsubjektová, protože subjekt (t. zv. logický) je v ní vyjádřen, ale je gramaticky bezpodmětná. Co do obsahu obě konstrukce, kazachská i ruská, jsou shodné. Obě, třebaže různým způsobem, vyjadřují subjekt i predikát. Stejný vzájemný vztah mezi kategoriemi pojmovými a gramatickými lze zjistit i podle pádových forem podmětu srovnáním jazyků různých systémů. Tak v jafetických jazycích u verb sentiendi je závazným pravidlem podmět v dativu; v ruštině podle pravidel, platných v tomto jazyku, podmět je v nominativu (ja choču), ale může být i v dativu při bezpodmětném mně chočetsja. Při koordinování slovesa s podmětem v jafetickém darginském jazyce vznikne konstrukce, která při přesném vyjádření gramatických forem neodpovídá ruskému mně chočetsja, nýbrž formě, kterou ruský jazyk nepřipouští, jako „mně choču“ — nam bigulla (z nam „mně“, biguli+ra, doslovně: „mně chotja+esm’“). Tak pojem „vnímání pocitů“ má v jafetických jazycích svou zvláštní gramatickou formu, což není v plné míře v ruštině. Přece však se v ruštině slovesa dělí na přechodná, nepřechodná a na slovesa stavová. Zřejmě i u sloves pocitového vnímání jsme si vědomi jejich zvláštního sémantického odstínu.
        Ve všech těchto příkladech, jejichž počet bylo by možné značně rozšiřovat, jsou na jedné straně shody v syntaktických funkcích a na druhé ostré rozdíly v jejich gramatickém vyjádření. Zde vystupují znaky jednoty sjednocující všechny jazyky, neboli přesněji jednotnosti myšlení při různosti prostředků vnějšího vyjádření shod-
[6]      
ných ponětí. Současné jafetické jazyky, užívajíce historicky vzniklé struktury řeči, vyjadřují touto strukturou táž ponětí, která vyjadřují indoevropské jazyky vlastní strukturou řeči, která ve svém vývoji šla jinými cestami.
        Právě vyslovené zásady lze uplatnit při studiu každého jazyka a objevovat v něm velmi podstatná fakta, která při úzké formální metodě bývají chápána nepřesně, nesprávně a někdy dokonce vůbec zůstávají nepostřehnuta.
        Při práci na jednotlivých jazycích vzniká celá řada otázek spojených s interpretací forem ve zvláštnostech jejich konstrukčních vlastností. Gramatická forma, která vystupuje ve větné konstrukci a ve tvaru slova, má historický podklad ospravedlňující její existenci. Jazyk není jednotným útvarem, jehož všechny součásti by byly současné, ale zároveň v synchronickém průřezu se jeví jako jednotný celek. Všechny jazykové formy, které existují vedle sebe v platné struktuře řeči, patří do něho a tvoří složitý souhrn forem různého původu a někdy i různých konstrukčních typů. Dokonce archaismy, které se v jazyce zachovaly, jsou platnými, plně zákonitými formami vedle druhých, třeba i jiného konstrukčního typu. Takové spojení protikladů, které se uplatňují v jazyce, projevuje se v něm jako živá síla a nezřídka přispívá k obohacení jazyka a je v něm prostředkem vyjádření zvláštních sémantických odstínů atd. Avšak zároveň lze pozorovat, že vymírají jednotlivé formy a vznikají nové, jejichž postupné kvantitativní hromadění může přivést ke konstrukčnímu pohybu v jazyce. Jevy podobného druhu se objevují na příklad při zavádění písma do jazyka, který byl dosud bez písma, atd. Jsou vidět i v současném ruském jazyce po Říjnové revoluci. Pozměnivše thesi de Saussura můžeme říci, že jazyk představuje současně i relativně stálý systém i souhrn postupných kvantitativních změn.
        Prací badatele je pak přesně se orientovat v celém složitém konglomerátě strukturních zvláštností jazyka, tvořících jeho podstatu a charakterisujících jeho zvláštnosti, a vyznačit jeho místo v té skupině jazyků, ke které podle svých hlavních znaků patří. Při celé takové složité a důležité práci aktivně pomáhají paleontologická metoda studia slov a zvláště gramatických forem a stadiální analysa celého gramatického systému platného v jazyce, v pojetí obou těchto badatelských metod výše vyloženém.
        Každý jazyk se vyznačuje svou složitou soustavou forem dialekticky spjatých a historicky podmíněných. Metoda jejich zkoumání není jednoduchá. „Vyžaduje velké a prohloubené práce osvojit si platné normy jazyka podle jeho materiálu přístupného reálnému studiu.
        Stejně může nás vésti i srovnávací práce gramatická. I zde jazyky SSSR poskytují neobyčejně příznivé podmínky. Základní materiál z celé řady jazykových skupin (systémů nebo rodin) se nachází na území Sovětského svazu; jsou to zvláště jazyky kavkazské, jafetické, íránské, turkotatarské a ugrofinské. Jazyky takovéto, bohaté nejen co do svého množství, ale i co do rozmanitosti, přístupné sovětským učencům odhalují své velmi cenné jádro badatelské práci. Úkoly se zde stávají značně širšími než při studiu jazyka jednotlivého. Tytéž momenty dialektické jednoty vystupují i zde, ale již ve protikladech srovnávaných jazyků, třeba i příbuzných co do strukturních znaků, přece však samostatných. Paleontologická a stadiální analysa nepozbývá smyslu ani zde. Naopak, ještě pronikavěji vystupuje ve své aktivní úloze při prohlubování komparativně historických studií. Právě při práci tohoto druhu se nejvíce
[7]      
zpřesňují these samé historické a srovnávací metody užívané v jazykozpytu. Zde se zesiluje i její metodologická stránka, která se plně opírá o základy historického materialismu.
        Srovnávací metoda ve svém novém osvětlení, obohacená hlavními thesemi historického a dialektického materialismu, dává možnost přistoupit k jazykovým skupinám s historickým jejich zdůvodněním, t. j. mnohem jasněji vyzdvihuje typy a zvláštnosti jednotlivých jazyků, přesněji chápané ve vzájemném srovnávání. Před námi, ve vzdálenější budoucnosti, stojí úkol vybudovat srovnávací gramatiku jazyků celého světa. Máme před sebou ještě větší část práce. Ještě nejsou dostatečně prostudovány jednotlivé jazyky; na ně především je třeba obraceti pozornost. Úspěch badatelské práce zaručuje prohloubení metodologických hledisk.
        Srovnávací metoda zabírá do šířky různé jazyky a jde do hloubky u jazyků téhož systému. Obohacuje obzory bádání, které studuje synchronicky třeba i jednotlivý jazyk.
        Je mnoho otázek stejně zajímavých pro odborníky v různých jazycích. Srovnávací materiál je pro nás neobyčejně užitečný. Na příklad zřetel k tomu, že se jedna a táž syntaktická funkce vyjadřuje různými prostředky (sloučením, inkorporováním, volným připojením, rekcí atd.), a jejich vzájemné srovnávání zpřesňuje studium každého jazykového systému a každého jazyka zvlášť. Srovnávací analysa jazykových struktur otevírá velké možnosti, zpřesňuje a vysvětluje mnohé, co při isolujícím postupu uniká našemu postřehu.   (Z rus. originálu přeložil Miloslav Mucala.)