SLOVANSKÉ JAZYKOVĚDNÉ PŘÍRUČKY 8        
-- František TRÁVNÍČEK : Český jazykozpytný strukturalismus ve světle stalinova učení o jazyce, Praha : Slovanské nakladatelství, 1951

         OBSAH

         1. Epochální význam Stalinových statí o marxismu v jazykovědě a z toho plynoucí potřeba kritické revise t. zv. strukturalismu .......5

         2. Strukturalistické pojetí jazyka, jazykových prostředku jako znaků, symbolů   .........................7

         3. Strukturalistícký názor o přímém vztahu jazyka k realitě .....12

         4. Strukturalistická fonologie. T. zv. imanentní vývoj jazyka a Stalinovy vnitřní zákony vývoje jazyka .................15

         5. Strukturalistický synchronismus a pomíjení historie jazyka ....21

         6. Strukturalistické srovnávání jazyků nepřibuzných ........26          

         7. Závěr: idealistická a kosmopolitická povaha strukturalismu; silný vliv strukturalismu na naši jazykovědu a naléhavá potřeba vymanit se z něho i po stránce obecné ideologické ............29

[5]
       1.  Epochální význam Stalinových stati o marxismu v jazykovědě a z toho plynoucí potřeba kritické revise t. zv. strukturalismu

                   Slavné Stalinovy stati o marxismu v jazykovědě, vyšlé původně v Pravdě a ve dvou číslech Bolševika[1], obsahují obecnou teorii jazyka, výklady o podstatě jazyka, o jeho místě mezi ostatními společenskými jevy, o jeho významu pro lidskou společnost a z toho plynoucí závěry o tematice a metodách jazykozpytu. Stalin měl na mysli především jazykovědu sovětskou, která se vlivem Marrova ,,nového učení o jazyce" octla na scestí, protože Mar-rovo učení není marxistické, nýbrž idealistické. „N. J. Marr opravdu chtěl a snažil se být marxistou, avšak nedovedl se jím stát. Byl jen zjednodušovatelem a vulgarisátorem marxismu jako proletkultovci a rappovci", praví Stalin (67).

                   Marrovo nesprávné pojetí jazyka a jazykovědy vedlo ke stagnaci sovětské jazykovědy, ukázalo se brzdou konkrétní jazykozpytné práce vědecké, nepodněcovalo její rozvoj, nýbrž jej poutalo a svádělo na bludné cesty. Marrovi žáci a následovníci hledali v jazyce potvrzení chybných Marrových pouček o jazyce, jazyková fakta se s nimi proto většinou neshodovala, takže se sovětský jazykozpyt octl ve slepé uličce. Z ní jej vyvedl Stalin a v tom je jeho neocenitelná zásluha o něj. Ukázal mu další cestu, možnosti
[6]      
dalšího vývoje, otevřel mu bránu k plnému a správnému poznání jazyka. Podle Stalina je hlavním úkolem jazykovědy „studium vnitřních zákoné vývoje jazyka", úkol, který Marrova teorie nejen neřeší, „nýbrž si jej ani neukládá — prostě si ho nevšímá a nechápe jej" (62).

                   Stalinova obecná teorie jazyka má svrchovaný význam nejen pro jazykozpyt sovětský, nýbrž pro jazykozpyt všechen, i náš. Náš jazykozpyt nebyl sice do té míry rozleptán marrismem jako jazykozpyt sovětský, ale nesmíme zapomínat na to, že vycházel z indoevropského jazykozpytu, jehož základní pojetí jazyka je idealistické, a že je naším zcela nezbytným úkolem opřít jazykovědu — stejně jako všecky vědní obory — o filosofický materialis­mus, o marxismus. Jen tak se může naše jazykověda úspěšně vyvíjet, jen tak může splnit významné poslání ve vývoji naší společnosti, neúchylně jdoucí po cestě k socialismu.

                   Je záhodno, abychom revidovali dosavadní výsledky naší jazykovědy, jasně si uvědomili, co je v ní následek chybného idealistického pojetí, opustili to a nahradili poznatky v duchu marxismu. K tomu jsou zaměřeny mé další poznámky o strukturalismu. Nechtí být vyčerpávajícím rozborem celého strukturalismu, našeho i cizího, jeho souhrnným hodnocením. Všímám si některých rysů našeho strukturalismu, projevujících se v teorii i v badatelské praxi jeho význačných představitelů, rysů podle mého mínění podstatných, které nejsou v souhlasu s marxistickou obecnou teorií jazyka, vytvořenou Stalinem. Předkládám své poznámky jako příspěvek k diskusí o strukturalismu. Diskuse je nezbytně potřebí proto, že strukturalistické zásady byly vysloveny v tisku v poměrně nedávné době a mnohé, rovněž nedávné jazykozpytné práce z nich vycházejí. Strukturalismus je poslední jazykozpytný směr před 2. světovou válkou, k jehož rozšíření u nás i jinde nemálo přispěl „Pražský linguistický kroužek", skládající se z členů domácích i cizích. Od r. 1929 vydal pod názvem „Travaux du Cercle linguistique de Prague" řadu jazykozpytných  i šíře filologických prací.

[7] 
      2. Strukturalistické pojetí jazyka, jazykových prostředků jako znaků, symbolů

                   Strukturalismus vychází ze zásady, že je jazyk struktura, soustava, pevně vnitřně spjatý, skloubený soubor výrazových prostředků, nikoli jen jejich pouhý, mechanický souhrn. V „Ottově slovníku naučném nové doby" praví B. Havránek pod heslem „Strukturální linguistika" toto: ,,S hlediska strukturálního není jazyk prostým souborem jazykových jevů, nýbrž je právě složitou a celostně uspořádanou jejich stavbou, v níž jsou jednotlivé jevy jazykové pevně skloubeny vzájemnými vztahy, hierarchicky uspořádány a roztříděny podle několika plánů." To je nepochybně správné, neboť jinak by jazyk nemohl být nástrojem dorozumívání celého národního společenství. Jen výrazové prostředky tvořící pevný řád mohou hovět tomuto významnému poslání jazyka v lidské společnosti. Jinými slovy: v jazyce vládne zákonitost, která je pro uživatele jazyka závazná. Mluvíme proto o jazykové normě, o jazykových pravidlech. Strukturální jazykozpyt právem vytýká dosavadnímu indoevropskému jazykozpytu, ze namnoze studoval jednotlivé jazykové jevy isolovaně, beze zření k jevům ostatním, k celé jazykové soustavě.

                   Také Stalin mluví o struktuře jazyka: „Struktura jazyka, jeho gramatická stavba a základní slovní fond, je výsledek řady epoch" (54). — „Současný ruský jazyk se co do své struktury jen málo liší od jazyka Puškinova" (19). — „Existující struktura jazyka, jeho gramatická stavba a základní slovní fond..." (tamt.).

[8]
                 Je vsˇak otázka, zda strukturalismus správneˇ hledá a nalézá jazykovou strukturu, zda se prˇi tomto hledání necˇetl neˇkdy na scestí. Bohuzˇel tomu tak je. Projevuje se to zcela jasneˇ v obecném pojetí jazykovy´ch prostrˇedku˚, tvorˇících soustavu. Pod oním heslem cˇteme, zˇe strukturální linguistika ,,chápe jazyk jako strukturu znaku˚ jazykovy´ch, t. j. základní rˇady z rˇísˇe znaku˚ vyznacˇené prˇímy´m vztahem k realiteˇ".

                   V této definici je třeba všimnouti si dvou věcí; slova znak a výrazu „přímý vztah k realitě". Jazyk v běžném smyslu, t. j. jazyk slov neboli jazyk zvukový, jak říká Stalin v dopise soudruhům Belkinovi a Furerovi (95), aby jej odlišil od jazyka gest, je nesporně soubor zvukových útvarů, hlásek, slov a vět, které vznikají činností některých částí lidského těla, zvaných mluvidla, jsou postižitelné sluchem a slouží myšlení a dorozumívání lidské společnosti. Zvukovou povahu jazykových prostředků slovo znak zřejmě nepostihuje, neboť znamená jednak vlastnost, hlavně podstatnou, rys, hlavně podstatný, jednak symbol, t. j. značku, známku, znamení, na kterých se lidé většinou dohodnou. Jeden z našich filologů mi napsal, že „v dnešním jazykozpytě termín znak zpravidla znamená jistou zvukovou — v případě psaného jazyka grafickou — skutečnost (ať už hlásku či morfém, slovo či větu), která má v jazyce jistý význam, t. j. která odkazuje k jakékoli mimojazykové skutečnosti". Podle toho by slovo znaky prostě označovalo jazykové prostředky samy, bylo by to slovo souznačné s názvem jazykové prostředky. Ale pak by ona definice. strukturální linguistiky nedávala smysl, neboť by znamenala, že strukturální lingustika chápe jazyk jako strukturu jazykových prostředků, t. j. základní řady z říše jazykových prostředků. Z toho plyne, že se zde slovem znak rozumí něco jiného. O význam vlastnost, rys, tu jít nemůže, protože by uvedená definice rovněž neměla smysl. Tato definice dává smysl jen tenkrát, znamená-li v ní slovo znak totéž co symbol, symbolický výrazový prostředek. Ale pak je věcně nesprávná, neboť jazykové prostředky symboly nejsou.

[9]
                 Podle materialistického, marxistického ucˇení je lidské veˇdomí (mysˇlení, poznání) odrazem vneˇjsˇího, objektivního sveˇta, existujícího nezávisle na lidském veˇdomí, nebotˇ bytí je prius a veˇdomí posterius. Lenin praví[2]: ,,Poznání je odraz přírody člověkem". Že nemá na mysli pouhé symboly, znaky, je zcela jasné z jeho jiného výroku, ve kterém popírá mínění empiriokritiků, machistů, že prý Engels v duchu Plechanovovy teorie o hieroglyfech považuje lidské počitky a představy nikoli za ,,kopie skutečných věcí a přírodních dějů, nikoli za jejich obrazy, nýbrž za smluvené znaky, symboly, hieroglyfy atd.". Lenin k tomu praví toto[3]: ,,Engels nemluví ani o symbolech ani o hieroglyfech, nýbrž o kopiích, snímcích, vyobrazeních, zrcadlových obrazech věcí". Že nemá Lenin na mysli pouhé symboly, je dále nepochybné z tohoto jeho výroku[4]: ,,Pojem není jen věc uvědomění, nýbrž je to podstata předmětu". Neboli: Myšlení není pouhý odraz vnějšího světa, nýbrž odraz zpracovaný rozumem, mozkem tak, že vystihuje podstatu věci.

                   Pro naši otázku, jsou-li jazykové prostředky symboly, je důle­žitý poměr, vztah mezi jazykem (řečí) a myšlením (vědomím), Marx napsal, že je řeč „přímá skutečnost myšlenky". A Stalin praví, že se ,,reálnost myšlenky projevuje v jazyce" (81). Rozvádí to v dopise soudruhům Beikinovi a Furerovi takto: „Holé myšlenky, nespojené s jazykovým materiálem, u lidí vládnoucích jazykem neexistují" (95). Ještě podrobněji pak v odpovědi soudružce Krašeninnikové takto: „Jakékoli myšlenky vzniklé v hlavě člověka mohou vzniknout a existovat jen na základě jazykového materiálu, na základě jazykových termínů a vět. Obnažené myšlenky, zbavené jazykového materiálu, Jazykové přírodní materie', neexistují" (81). To znamená, že vědomí (myšlení) a jazyk tvoří nedílnou dialektickou jednotu obsahu
[10]    
a formy. Mysˇlení je obsahem jazyka a jazyk je formou mysˇlení. Mysˇlení neexistuje bez jazyka a jazyk bez mysˇlení. To pak dále znamená, zˇe nejsou-li mysˇlenky pouhy´mi symboly vneˇjsˇího sveˇta, nejsou jimi ani jazykové prostrˇedky. Od marxistického-pojetí mysˇlení a jazyka jako dialektické jednoty uchyluje se Marr, kdyzˇ mluví o holy´ch mysˇlenkách; podle Stalina ,,upadá do bahna idealismu" (80). Ale od tohoto pojetí se uchyluje tézˇ strukturalismus, kdyzˇ povazˇuje jazykové prostrˇedky za pouhé symboly veˇcí. Chápat jazyk za soustavu znaku˚, symbolu˚, znamená tutézˇ zásadní chybu, které se dopousˇtí Marr, totizˇ neuznávat dialektickou jednotu mysˇlení a jazyka, odtrhovat jazyk od mysˇlení. Znamená prˇedpokládat, zˇe v lidském veˇdomí existují apriorneˇ dané prˇedstavy, ideje, které si cˇloveˇk dodatecˇneˇ symbolicky oznacˇuje. To je idealistické rˇesˇení otázky o pomeˇru mezi bytím a veˇdomím v tom smyslu, zˇe je veˇdomí prius a bytí posterius, kdezˇto materialistická filosofie uznává naopak bytí za prius a veˇdomí za posterius.

                   Přesvědčivým důkazem jednoty myšlení a jazyka je slovní zásoba. Jsou slova typu letoun, bělou;;, černoch, rozpočet, červenka^ hospodařit, obědvat... a typu otec, matka, syn, voda, oheň, ryba, sedět, ležet... Letoun má název od toho, že lítá, bělous a černoch od toho, že je bílý a černý atd. Hledíme-li k takovým názvům samým, vyjadřují jednu vlastnost, stránku věci. Máme-li na mysli vztah těchto názvů k lidskému vědomí, myšlení, zdálo by se, že je tato jedna vlastnost symbolem celé věci, že jsou tu věci označeny symbolicky jednou vlastností. Potvrzuje to zdánlivě ta okolnost, že se tytéž věci nazývají v různých jazycích podle různých vlastností. V češtině je nazváno město podle toho, že je to vůbec místo, neboť slova město a místo jsou etymologicky totožná, v ruš. zopoa, hláskově totožném s českým hrad, proniká význam „místo hrazené, ohrazené".

                   Slova typu otec, voda, oheň nevyjadřují žádnou jednotlivou vlastnost věcí, jsou — jak říkáme — etymologicky osamocená. Z toho by se mohlo vyvozovat, že jsou to slova obsahově prázdná,
[11]    
tomu vsˇak odporuje ta du˚lezˇitá okolnost, zˇe jsou tato slova plneˇ úkonná, srozumitelná, plneˇ vystihující nasˇe veˇdomí, nasˇe prˇedstavy, pojmy o tom, cˇeho se ty´kají.

                   Bez leninské teorie poznání byl by jazykozpyt na rozpacích, jak má posuzovat dvojí typ slov, slova typu bělouš a typu otec. Podle leninské teorie poznání podstatný rozdíl mezi oběma typy slov není. Oba typy vyjadřují věc celou, celistvou, její podstatu. Jsou-li slova typu otec plně srozumitelná, nikoli jen slova prázdná, nejsou-li to symboly věcí, nýbrž jejich odrazy, je tomu stejně se slovy typu bělouš. Mluvíme-li o běloušovi, nemáme na mysli bělost, bílou barvu samu, nýbrž též nositele bělosti, bílého koně s jinými podstatnými vlastnostmi, koně jako pojmovou celost. Jazykové vyjádření jedné vlastnosti, bělosti, není tu symbolem koně, nýbrž prostředkem vystižení celé představy, celého pojmu koně, všeho obsahu našeho vědomí, které je odra­zem objektivního, vnějšího světa. Tu se lze přímo dovolat Leninova výkladu[5] o tom, co je název: (Název je) „znak sloužící rozlišování, nějaký nápadný příznak, který dělám představitelem předmětu, (tento) předmět charakterisujícím, abych si jej představil v jeho celosti". Je zcela nepochybné, že tu Lenin rozumí znakem nikoli pouhý symbol, nýbrž vlastnost, která je prostředkem k vyjádření podstaty předmětu.

[12]
     3. Strukturalistický názor o přímém vztahu jazyka k realitě

                   Praví-li se v oné strukturalistické definici, že mají jazykové znaky „přímý vztah k realitě, k mimojazykové skutečnosti, je to určení nejasné. Vždyť přímý vztah jazyka ke skutečnosti může být i jeho symboličnost, symbolické označování skutečnosti, ale toto chápání je idealistické, nemarxistické, jak jsme viděli v 2. Přímým vztahem se tu nejspíše míní to, že jazyk vzniká přímým působením mimojazykové skutečnosti, jako její přímý ohlas. I toto pojetí je nemarxistické. Stalin napsal (46):

         "Jazyk, jsa přímo spjat s myšlením, shrnuje a uchovává ve slovech, slovních spojeních a větách výsledky myšlenkové práce, úspěchy poznávací činnosti člověka a umožnˇuje tak výměnu názorů v lidské společnosti".

         Jinde praví Stalin (50):

         "Jazyk je přímo spjat s výrobní činností člověka, stejně tak jako s všelikou jeho jinou činností ve všech oblastech jeho práce bez výjimky".

         Mluví-li Stalin poprvní o přímé souvislosti jazyka s myšlením, podruhé s činností, není v tom rozpor. Také Engels[6] spojuje řeč s činností, s prací: „Na druhé straně přispíval vývoj práce nutně k tomu, že sbližoval členy společnosti, ježto zmnožoval
[13]    
prˇípady vzájemné podpory a spolecˇné cˇinnosti pro kazˇdého jednotlivce. Zkrátka, tvorˇící se lidé dosˇli azˇ k tomu, zˇe si meˇli navzájem co rˇíci.

                   Při činnosti se vyvíjí lidské myšlení, vědomí a s ním zároveň jazyk, neboť myšlenky — jak víme z 2. — neexistují samy o sobě, holé, nýbrž jen vyjádřeny jazykem, jen v jazykové formě. Proto mluví Stalin o stejně svrchovaném významu pro lidskou společnost jak výměny názorů, myšlení, tak jazyka (46): „Výměna názorů je neustálou a životní nutností, neboť bez ní... je nemožná sama existence společenské výroby". A pokračuje (47): „Bez jazyka... zastaví tedy společnost výrobu, rozpadá se a přestává jako společnost existovat". Co platí o myšlení, platí též o jazyce. Naprosto však nelze říci, že je jazyk přímým ohlasem skutečnosti, vnějšího světa. Při tomto strukturalistickém pojetí jazyka chybí to, co zcela jasně uvádí jako podmínku vzniku a rozvoje jazyka Stalin: lidská činnost, práce. Jazyk není přímým odrazem vnější skutečnosti, nýbrž činnosti, práce, kterou si člověk skutečnost přetváří. Jazyka užívají lidé, avšak strukturalistické mínění o přímém vztahu jazyka ke skutečnosti nedovede vysvětlit, jaká cesta vede od skutečnosti k lidské řeči, k jejímu užívání lidmi, pomíjí práci, činnost jako vlastní, přímou zprostředkovatelku mezi skutecˇností a jazykem.

                   Hloubka a důsažnost Stalinova pojetí jazyka vynikne, uvědomíme-li si, že jen při tomto pojetí dovedeme jasně a přirozeně odpovědět na důležitou otázku, na kterou dosavadní jazykozpyt uspokojivě odpovědět nedovedl. Je to otázka, proč se jazykové prostředky, vznikající prvotně u jednotlivce, stávají obecným majetkem celé jazykové pospolitosti. Souvisí-li jazyk přímo s myšlením a skrze ně s lidskou činností, je právě tato činnost rozšiřovatelkou jazykových prostředků. Stejná nebo podobná činnost kolektivu lidí vytváří vhodné podmínky k tomu, aby si tento kolektiv osvojil nové slovo, které se zrodí v mozku jednotlivce a uspokojuje potřeby všech členů kolektiva. Zájem o tu práci, při které nový výrazový prostředek vzniká, u jiných lidí
[14]    
vede k tomu, zˇe si jej rovneˇzˇ osvojí. Tu jde jizˇ o vy´meˇnu názoru˚, o které mluví Stalin, v sˇirsˇím prostrˇedí, atˇ je to vy´meˇna ústní, atˇ písemná skrze tisk, cˇasopis, knihu atd. Práce stmeluje lidskou spolecˇnost, a proto se prˇi ní a skrze ni prˇirozeneˇ rozsˇirˇuje i to, co s ní prˇímo souvisí, totizˇ mysˇlení a s ním zárovenˇ jazyk.

                   Strukturalismus staví vedle sebe nebo proti sobě skutečnost, objektivní, vnější svět a jazyk. Zdálo by se, že uznávaje existenci objektivního světa, stojí Strukturalismus na stanovisku materialistickém, nikoli idealistickém, avšak chápání jazyka za soustavu znaků, symbolů skutečnosti je čistě idealistické. Při něm se zcela ztrácí práce, při které si člověk podle Stalina tvoří jazyk jako prostředek vzájemného dorozumívání s celou společností a zároveň jako formu, výraz svého myšlení, vědomí, které je tak odrazem vnějšího světa. Tento vztah odrazu mezi lidským myšlením a vnějším světem, podstatně důležitý pro materialismus, ve strukturalismu zcela chybí. Jestliže si podle něho tvoří člověk jen znaky, symboly, nejsou to tedy myšlenkové odrazy vnějšího světa, myšlení je na vnějším světě nezávislé a jazyk není formou myšlení, je od něho odtržen. To však je čirý idealismus. Je třeba si uvědomit, že poměr myšlení k bytí, tato ,,nejvyšší otázka veškeré filosofie", jak praví Engels, není pro jazykozpyt otázka snad podružná, nýbrž má pro něj bytostnou důležitost. Její idealistické chápání, zejména pomíjení dialektické jednoty jazyka a myšlení, je pramenem všech chyb, kterých se Strukturalismus dopouští ve své tematice, v metodě a ve výkladu jednotlivých jazykových jevů, jak uvidíme dále.

[15]
     4. Strukturalistická fonologie. T. zv. imanentní vývoj jazyka a Stalinovy vnitřní zákony vývoje jazyka

                   Idealistické pojetí jazykových prostředků projevuje se v strukturalismu dále v jeho badatelské praxi, při zkoumání různých jazykových jevů. Strukturalismus se před 2. světovou válkou věnoval převážně studiu hlásek, a to se zřením k jejich úkonům, funkcím. Strukturalismus zdůrazňuje funkční, úkonnou stránku výrazových prostředků, a proto se původně nazýval jazykozpyt funkční. To je v podstatě správné, neboť studium jazyka beze zření k jeho platnosti byl by čirý formalismus. Jazyk je forma myšlení, tvoří s myšlením, s myšlenkovou náplní nedílnou, dialektickou jednotu formy a obsahu a je proto nezbytně nutné přihlížet k obsahu jazyka.

                   Strukturalismus však toto pojetí jazyka a myšlení nejednou opustil, a to především v hláskosloví. Dělí nauku o hláskách na dvě části, fonetiku a fonologii. Fonetika je mu naukou o hláskách jen jako o útvarech článkovacích a sluchových, t. j. o zvucích, které slyšíme a které se tvoří prací mluvidel. Fonologie je mu pak nauka o významu hlásek v jazyce; té věnuje Strukturalismus hlavní pozornost. Vychází z pozorování takových případů, kde se dvěma hláskami rozlišují dvě různá slova, jinak stejná, na př. nos a nes: oné jsou hlásky významotvorné neboli fonologické neboli fonémy (fonémata). V slově Hanka vyslovujeme zadopatrové n (w), nikoli zubní jako jindy. Toto n však významo-
[16]    
tvorné není: i kdybychom vyslovili Hanka (s n zubním), nezměnil by se význam tohoto slova. Jde tu jen o fonetickou obměnu zubního n ve skupení nk, o hlásku nevýznamotvornou, nefonologickou. I to je správné.

                   Strukturální jazykověda však nevystihuje skutečné složení hlásek se zřením k jejich úkonnosti, fonologičnosti správně, vytváří pro ně formulky, které skutečný stav skreslují. Tak fonologové tvrdí, že je fonologický samohláskový systém český trojúhelníkový, kdežto slovenský čtyřúhelníkový.

                   Co to znamená, jaká skutečnost se zřením k úkonům samohlásek se tím vyjadřuje ?

                   Hlavní představitel fonologie N. S. Trubeckoj vykládá[7], že jsou vlastně jen dva tónové protiklady s rozlišovacím úkonem: jednak rozdíl mezi samohláskami zaokrouhlenými a nezaokrouhlenými, jednak rozdíl mezi samohláskami zadními a předními. Jsou prý možné též kombinace zaokrouhlených fonémů se zadními nebo předními atd., celkem 8, ale „v jednom jediném fonologickém systému se mohou vyskytovat nejvýše 4 proti­klady".

                   Rozdíl mezi systémem trojúhelníkovým a čtyřúhelníkovým záleží podle Trubeckého v tom, že se distinktivní, rozlišovací tónové protiklady (Eigentongegensätze) vyskytují v l. systému „jen u fonémů s nikoli nejvyšším stupněm otevřenosti", kdežto v 2. systému u fonémů „všech stupňů otevřenosti". Foném s nejvyšším stupněm otevřenosti je v češtině a. To tedy podle Trubeckého s jiným fonémem protiklad netvoří a nemá proto rozlišovací úkon.

[17]
               Jakobson[8] vykládá, že se v češtině kladou proti sobě „timbrově" o, u jako samohlásky labialisované, zaokrouhlené, zadní, zadopatrové, a, e, i jako nelabialisované přední, předopatrové. Rozdíl mezi předními samohláskami a zadními je prý diferenciační, t. j. slouží významovému rozlišování. Samohláska a je podle Jakobsona ,,neutrální", bez timbrového protějšku a podle toho diferenciační úkon nemá. Jaká je skutečnost ? Rozlišujeme nos a nes, loj a lij, proč a pryč (y = i), nik a rek, mu a mi, t. j. rozlišujeme tyto dvojice slov protiklady o—e, o—i, u—e, u—i, kde je l. samohláska zadní labialisovaná, 2. přední nelabiali-sovaná. Rozlišujeme na př. kus a kos protikladem u—o, t. j. dvou samohlásek zadopatrových labialisovaných. Rozlišujeme lest a list protikladem e—i, t. j. dvou samohlásek předních nelabialisovaných. A rozlišujeme konečně ta—to—tu—ty nebo na—ne—no—nu, má—mé, váti—víti, kde je v protikladu a se samohláskami zadními nebo předními.

                   Skutečný stav je tedy ten, že jsou významotvorné nejen protiklady samohlásek zadních a předních, nýbrž že jsou české samohlásky významotvorné všecky, a to v různých vzájemných kombinacích. A není správné tvrzení, že je a neutrální, že nemá rozlišovací úkon.

                   Dále rozlišujeme slova se stejnými hláskami v různém sledu: sova—vosa, od—do, cep—pec, jde—jed, kus—suk... Tuje význa-motvorný pořad hlásek a vůbec nelze mluvit o protikladech, které jsou v onom fonologickém schématě.

                   Za třetí vidíme, že je významotvorná délka a krátkost týchž samohlásek; dal—dál, haj—háj, dráha—drahá, pouta—poutá, děla—dělá, žila—žíla, vila—víla, psi—psí, hadi—hadí, pilny— pilný, byt—být...

                   A konečně se odlišují slova nebo tvary téhož slova nestejně dlouhé hláskovými útvary nestejně dlouhými; myš—myška,
[18]
     mlýn—mlýnek, nes—nesete, ryb—rybám, ryba—rybami, dole— doleji. Rozlišovacími prostředky jsou tu hlásková spojení —ka, —ek, —ele, —ám, —mi, —eji. Ta naprosto nelze vtěsnat do nějakého trojúhelníkového schématu.

                   Z toho ze všeho vyplývá, že jazykozpyt správně hledá v jazyce strukturu, její prvky, které umožňují rozlišovat různé představy, pojmy, vztahy. Že správně ukazuje, jak je mnohdy důležitá různost jedné hlásky, na př. les—lis, den—ten atd., avšak nesmí jazykovou strukturu zjednodušovat, vtěsnávat do zjednodušujících schémat, jako je onen foňologický samohláskový troj­úhelník. Toto schéma v jazyce neexistuje, je to útvar spekulativní, nikoli vědecky vy abstrahovaný z jazyka samého, nikoli vzniklý zobecněním objektivního poznání všech jevů.

                   Lenin praví[9] o kategoriích lidského myšlení, že jsou ,,výrazem zákonitosti jak přírody, tak člověka". Lenin tu má na mysli bytí přírodní, kdežto v našem případě jde o bytí společenské, do jehož oblasti jazyk náleží. O společenském bytí však platí totéž, co praví Lenin o bytí přírodním. Z toho plyne, že jazykozpyt nesmí vytvářet žádné kategorie, které nevystihují skutečný jazykový stav, jsou pro člověka jen jeho náznakem, symbolem. Takovou jen symbolickou kategorií je ono trojúhelníkové fonologické schéma, protože se neshoduje se skutečným stavem, plně jej nevystihuje, nýbrž jen naznačuje. Trubeckoj i Jakobson vycházejí z předpokladu, že jsou úkonné jen jisté vlastnosti samohlásek, avšak skutečný stav je jiný.

                   Při zkoumání samohlásek a vůbec hlásek musíme vycházet z významových jednotek, t. j. ze slov, a hláska sama může být východiskem a předmětem zkoumání jen tehdy, má-li slovní úkon, na př. spojky a, i, předložky o, u, k, v a pod. V jazyce nestojí proti sobě isolovaně zadopatrové u a předpatrové e..., nýbrž v konkrétních slovech (ruk—rek)... Vytrhne-li fbnolog samohlásky z této slovní souvislosti a zkoumá jejich úkonnost
[19]    
jen podle jejich foneticky´ch vlastností (zaokrouhlenosti...), musí dojít k záveˇru˚m, které pro skutecˇná slova neplatí. Taková je poucˇka, zˇe je a v češtině nevýznamotvorné, poněvadž nemá k sobě předopatrový protějšek s nejvyšším stupněm otevřenosti. Fonolog hledá nesprávně protějšek k isolovanému a, místo aby hledal protějšky k slovům s a, na př. k na, tak... slova no, ne, tok, a z toho vyvozoval závěry.

                   Fonologie si tu hraje se samohláskami beze zření k úkonnosti ve skutečných slovech, jejichž součásti tvoří, odděluje samohlásky od slov, pokládá je za něco samostatného. Tím pomíjí jejich ústrojnou souvislost se slovy jako s výrazovými prostředky myšlení, odtrhuje jazyk od myšlení, od jeho obsahu, chápe jazyk za pouhou formu, upadá do idealistického formalismu.

                   Tento zcela pochybený postup vede k tomu, že strukturalismus mluví o imanentním vývoji jazyka. Mohlo by se zdát, že je to totéž, jako když Stalin několikrát mluví o vnitřních zákonech vývoje jazyka; na př.: ,,Hlavním úkolem jazykovědy je studium vnitřních zákonů vývoje jazyka" (62). To by však bylo hrubé skreslení, vulgarisování stalinského pojetí. Strukturalismus odvozuje poučky, zákony z jazykových útvarů samých, beze zření k jejich souvislosti s myšlením a s lidskou činností, jako by to byly útvary a priori dané, t. j. postupuje idealisticky. Strukturalismus pitvá jazyk jako mrtvolu, nevidí v něm živý organismus, nevyvozuje závěry z jazyka jako z nástroje lidského dorozumění a myšlení, nevšímá si toho, jak jazyk tomuto svému úkonu slouží. Stalin však žádá zkoumání jazyka v jeho dialektické jednotě s lidským myšlením, vědomím, jako jeho formy, výrazu, chápe jazyk jako odraz společenského dění, veškeré lidské činností, t. j. vpravdě materialisticky. Vnitřními zákony vývoje jazyka rozumí proto Stalin ty zákony, podle kterých si jazyk tvoří výrazové prostředky a jejich soustavu za tím účelem, aby mohl pí-lit svůj významný úkol v lidské společnosti. Tyto zákony se týkají jazyka, jsou to po této stránce vnitřní zákony jazykové, ale vznikají jako odraz činitelů vnějších, mimojazykových, těch
[20]    
spolecˇensky´ch cˇinitelu˚, s ktery´mi jazyk souvisí. Toto pojetí vnitrˇních jazykovy´ch zákonu˚ je strukturalismu naprosto cizí, jak jsme videˇli ve fonologii. Ta, odvozujíc zákony z vlastností hlásek isolovany´ch, nemu˚zˇe plneˇ ani správneˇ postihnout jejich úkonnost v zˇivém jazykovém deˇní a tím obraz o jazyce skresluje.

                   Strukturalismus nedbá základní marxistické poučky poznání, že je totiž nezbytně nutné ověřovat pravdivost, objektivnost poznatků, myšlenek v praxi. Spokojuje-li se strukturalistická fonologie poučkami, které skutečnost nepotvrzuje, které skutečnosti odporují, je to idealistický racionalismus, pokládající za jediný pramen lidského poznání rozum.

[21]
     Strukturalistický synchronismus a pomíjení historie jazyka

                   Další nedostatek strukturalismu je v tom, že zkoumá jazyk, jeho strukturu synchronicky, staticky, jen v jednom určitém období, nikoli diachronicky, historicky, vývojově. Zkoumá staticky zejména současný jazyk beze zření k jeho vývoji.

                   Je pravda, že strukturalismus historické zkoumání jazyka zásadně nezamítá. V. Mathesius napsal[10]: ,,Nynější linguistika přišla k poznání, že vedle postupu historického, neboli diachronického má zcela stejné vědecké oprávnění i postup nehistorický, synchronicky, zkoumající daný jazyk v dané době bez ohledu na stadia předcházející". Pod heslem Strukturální linguistika v Ottově slovníku naučném pak čteme toto: „Osvětlení jazykové struktury v obdobích po sobě následujících teprve povede k odhalení zákonitosti jazykového vývoje". Avšak slova „postup... zkoumající daný jazyk v dané době bez ohledu na stadia předcházející", svědčí tomu, že Mathesius historickému zkoumání jazyka nepřikládá podstatný význam. Z toho, co praví dále, pak vyplývá, že klade synchronické zkoumání nad historické. Připomíná, že „škola historická tvrdila: čím starší stadium, tím cennější...", a dodává toto: „Nová škola linguistická
[22]    
tuto veˇtu obrací a praví: jediné jazyk dnesˇní mu˚zˇe nám poskytnouti úplny´, nicˇím umeˇle nezjednodusˇeny obraz jazykového systému". Totézˇ hodnocení statického zkoumání se hlásí z toho, co se praví pod heslem Strukturální linguistika: „Strukturální zkoumání jazykovy´ch jevu˚ je mozˇné jedineˇ na podkladeˇ metody synchronické, totizˇ na podkladeˇ pohledu na jazyk a jeho jevy, jak se jeví v pru˚rˇezu jisté doby; jen v souboru soudoby´ch jevu˚ lze videˇti jeho strukturální povahu".

                   Takto chápané synchronické, statické zkoumání jazyka není však správné. Je zajisté možné a někdy žádoucí popisovat jedno období ve vývoji jazyka, na př. současný spisovný jazyk, ale musíme si být vědomi toho, že je k podrobnému, objektivnímu vystižení soustavy, struktury současného jazyka, k jejímu správnému pochopení nezbytně nutné poznání starších vývojových období. Engels napsal[11]: „Látka a forma vlastní řeči jsou srozumitelné jen tehdy, sledujeme-li jejich vznik a pozvolný vývoj".

                   Poznávat podrobně a přesně soustavu jazyka v jednotlivých obdobích beze zření k vývoji bylo by možno tehdy, kdyby se jazyk vyvíjel stupňovitě, v náhlých zvratech, skocích, stadiálně, jak předpokládá Marr, neboť pak by nebyla mezi jednotlivými obdobími ústrojná souvislost. Ale Stalin přesvědčivě dokázal naprostou pochybenost Marrovy stadiálnosti. Jazyk se podle něho nevyvíjí „náhlým zvratem, rázným zničením starého a vybudováním nového, nýbrž postupným a dlouhotrvajícím nahromaděním prvků nové kvality, nové struktury jazyka, postupným odumíráním prvků kvality staré" (55). Jinak praví Stalin (53—54): „Jazyk, jeho strukturu nelze považovat za výsledek nějaké jedné epochy. Struktura jazyka, jeho mluvnický sklad i základní slovní fond je výsledek řady epoch".

                   Podle uvedeného výkladu pod heslem Strukturální linguistika záleželo by historické zkoumání jazyka ve srovnávání výsledků získaných řadou synchronických obrazů, průřezů, z nichž by
[23]    
kazˇdy´ plneˇ vystihoval strukturu jazyka v tom nebo v onom cˇasovém období. To je vsˇak pochybené. Na prˇ. strukturu jazyka 16. st. nelze plneˇ, správneˇ postihnout beze zrˇení k jazyku prˇedcházejícímu ani pozdeˇjsˇímu. Bez tohoto zrˇetele není mozˇno zjistit v jazyce 16. století odumírající prvky staré kvality a prˇiby´vající prvky kvality nové, o ktery´ch mluví Stalin. To je svrchovaneˇ du˚lezˇité, nebotˇ probíráme-li jazyk jednoho období bez tohoto zameˇrˇení, posuzujeme vsˇecky jazykové jevy jako stejnorodé, stejneˇ platné, úkonné, vsˇímáme si spísˇe jejich kvantity nezˇ kvality a nemu˚zˇeme správneˇ pochopit jazykovou strukturu, zu˚stáváme prˇi jejím zkoumání na povrchu. Tento nedostatek by se nedal odstranit ani prˇi srovnávání neˇkolika takovy´ch pru˚rˇezu˚, protozˇe z neˇkolika neúplny´ch, skresleny´ch pru˚rˇezu˚ nelze sestavit celkovy´ obraz veˇrny´, vy´stizˇny´.

                   Statický obraz o jazyce jednoho období může být pro zjištění jazykového stavu cennou pomůckou, ale sám naprosto k ucele­nému, plnému pochopení jazykové struktury onoho období nestačí. Je nutno často se vracet k starším obdobím nebo hledět k dalšímu vývoji, chceme-li správně vystihnout jazykovou strukturu probíraného období. Nepřetržitost, ponenáhlost, nikoli stupňovitost jazykového vývoje, to je jeden z nejcennějších Stalinových přínosů k obecné teorii jazyka, jeden z přesvědčivých rysů podivuhodné hloubky této teorie. Je třeba k této povaze jazykového vývoje velmi bedlivě přihlížet. Kdo se jen poněkud podrobněji obírá s vývojem jazyka, ví, že se různé jevy nevyvíjejí stejně rychle, že jejich kvalitativní změny probíhají nestejně; že jsou v jisté době jedny jazykové jevy vývojově pokročilejší než druhé; že se některé drží nezměněny z dřívějšího období a že lze v některých objevit zárodky nového vývoje jen tehdy, známe-li vývoj předešlý i pozdější.

                   Jde-li o zkoumání struktury jazyka dnešního, je třeba mít na paměti, že ji nelze mnohdy správně pochopit bez znalosti dřívějšího vývoje, protože s ním ústrojně souvisí, tvoří s ním nepřetržitý řetěz. Plně tu platí Stalinova slova (54), že ,,základy sou-
[24]    
cˇasného jazyka byly polozˇeny jizˇ v sˇerém dávnoveˇku, prˇed obdobím otroctví". Tak na prˇ. nelze beze zrˇetele k vy´voji porozumeˇt tomu, zˇe mají neˇkterá slova k nebo g, kamaše — gamaše, kaloše — galoše, kulás — guláš, ale jindy že je střídání těchto souhlásek významotvorné: kal — Gal, káze — gáže, král — grál, krok — grog (ve výslovnosti grok). Tento stav je jasný, hledíme-li k tomu, že český jazyk v jisté době nahradil g souhláskou h, na př. gora — hora, noga — noha..., a že g později přejatých cizích slov bud zůstává nebo se nahrazuje příbuznou souhláskou k: sr. na př. guma, gesto a Markéta z něm. Margarette. Někdy, jak jsme viděli, může být v témž slově g nebo k a jejich střídání není významotvorné. Tam však, kde se ujalo za cizí g jen g a kde je mimo k stejně znějící domácí slovo, je protiklad g : k významotvorný. Sr. shora uvedené příklady gáze — káže...

                   Podobně bychom nepochopili dvojitost ve slovech elektrika a elektřina, kde je za cizí r před i v prvním případě r, v druhém /, nebo ve slovech diplomati a diplomaticko, kde je za cizí t v 1. případe ť (-ti), v druhém t (-tic-), nebo ve slovech diplomat a nomádi, kde je obdobně v prvním případě d (di-), v druhém ď (-di). Tato dvojitost je jasná jen se zřením k vývoji, k tomu, že se změny r v ř, t, d v f, ď provedly veskrze už v staré době. Proto v cizích slovech později přejatých částečně zůstává před i nezměněné r, t, d, a to veskrze v slabikách kořenných nebo v cizích příponách odvozovacích (-ika, -íčky). V českých slabikách odvozovacích a v koncovkách mění se tyto souhlásky v ř, (, ď (elektřina, nomádi), protože mají úkon rozlišovací jako v slovech domácích (jaro — jařina, had — hadi, kost — kosti). Staré změny se tedy opakují jen tenkrát, mají-li významotvorný úkon. Kdybychom nepřihlíželi k dějinnému vývoji, stavěli bychom všecka slova na roven a stěží bychom správně pochopili rozdíly mezi nimi.

                   Prof. Čikobava napsal ve stati „Za historismus v jazykovědě", že „odklon od historismu podkopává samy základy existence
[25]    
jazykozpytu jako veˇdy"[12]. A právem připomíná, že strukturalismus jde ve stopách Marrových, idealistických, nikoli marxistických. Jak jsem již připomněl, uznává — vědomě nebo nevědomky — Marrovu stadiálnost. A tím, že nehledí k vývoji jazyka, chápe jej strukturalismus jako něco neměnného. To je však pojetí idealistické, scholastické. Marxistický jazykozpyt se musí dívat na jazyk dialekticky, jako na něco stále se vyvíjejícího.

[26]
     6. Strukturalistické srovnávání jazyků nepříbuzných

                   Další základní chyba strukturalismu je srovnávání jazyků ne příbuzných, ha př. slovanských s neindoevropskými. Tuje třeba si uvědomit, že toto srovnávání může mít jen význam omezený. Různé jevy neindoevropských jazyků mohou sloužit českému jazykozpytu, o který nám jde, jen jako ilustrace, mohou i někdy přispět k hlubšímu pochopení češ. jazyka, ale bylo by naprosto pochybené zjišťovat strukturu českého jazyka s přímým zřetelem k jevům jazyků nepříbuzných, odvozovat zákonitosti české struktury z různých jevů těchto jazyků. Strukturu jednoho jazyka lze zjistit jen z něho samého, studiem jeho vývoje, který je nerozlučně spjat s vývojem národa, jak zdůraznil Stalin (45—46): .Jazyk a zákony jeho rozvoje lze pochopit jen v tom případe, studuje-li se v nerozlučném spojení s dějinami společnosti, s dějinami národa, kterému patří studovaný jazyk a který je tvůrcem a nositelem tohoto jazyka". Může tu platné služby prokázat srovnávání s jazyky příbuznými, zejména jde-li o jazyky slovanské, jak upozornil Stalin (69): ,,Nelze popírat, že jazykové příbuzenství na př. takových národů, jako jsou slovanské, je mimo jakoukoli pochybnost a že studium jazykové spřízněnosti těchto národů mohlo by přinést jazykovědě velký užitek při studiu zákonů vývoje jazyka". Ale všimněme si dobře toho, že tu Stalin mluví o studiu, o zkoumání jazykové spřízněnosti slo-
[27]    
vanské. Jestliže strukturalismus prostě vedle sebe staví současné jevy nejrůznějších jazyků, i vzdáleně příbuzných nebo podstatně od sebe odlišných, beze zření k jejich vývoji, aniž zkoumá jejich vznik a vývoj, je to nevědecké mechanické seskupování různorodého materiálu. Jde tu o nedialektické, statické chápání jazyka, jak jsme viděli v 5., a strukturalistická fonologie se ocitá na scestí, jestliže z takového materiálu vyvozuje jednotnou obecnou strukturu, platnou prý pro všechny jazyky.

                   Názorným příkladem toho je stať Trubeckého o odstraňováni fonologických protikladů[13], pojatá do jeho souborného díla „Grundzúge der Phonologie", 206. Trubeckoj zkoumá případy, kdy je některý hláskový protiklad, na př. e zavřené: s otevřené, významotvorný jen někdy. Chce objevit obecné podmínky, kdy významotvorný není, kdy prý se ruší. Srovnává všecky možné jazyky na světě a dochází k závěru, že se významotvorný protiklad ruší v různých případech, za různých složitých podmínek, kterých nachází celkem 14 a které řadí do několika základních skupin.

                   Tato mnohost, složitost podmínek svědčí sama o sobě zcela neklamněo tom, že tu nejde o žádný skutečný strukturální jev, nýbrž o mechanické, neústrojné spojení řady různorodých jevů nejrozmanitějších jazyků. Jednotlivé srovnávané jazyky mají svou fonologickou strukturu, která je výsledkem jejich vývoje za osobitých historických podmínek. Úkol Trubeckého, zjistit podmínky, kdy hláskový protiklad fonologický není, předpokládá podrobný rozbor hláskové struktury jednotlivých jazyků, neboť příčiny a podmínky nefonologičnosti mohou být a zajisté jsou v různých jazycích různé. A v jednotlivých jazycích je třeba zkoumat příslušné jevy v jejich historickém vývoji. Ukázal jsem v 5. na protikladu g: k v češtině, že kdybychom nehleděli k historickému vývoji, byli bychom bezradní nad faktem, že protiklad g:k někdy fonologický je, někdy není. A kdybychom to chtěli
[28]    
vyvodit z dnešního stavu, došli bychom k nějakým složitým podmínkám, které by však byly velmi pochybné, protože bychom vyvozovali z dnešního stavu něco, co je výsledkem historického vývoje. Zkoumáním každého jednotlivého jazyka, opřeným o historický vývoj, došli bychom k závěru, zda se v něm při rušení fonologičnosti protikladů pozoruje nějaká pravidelnost, zákonitost a jaká, a teprve srovnáním těchto jednotlivých výsledků bylo by možné dojít k nějakým závěrům obecně platným. To by bylo marxistické zevšeobecnˇování objektivních poznatků. Trubeckoj přiznává[14], že jsou „pravidla rušení (fonologických protikladů) různá v různých jazycích", ale přesto považuje za možné „stanovit jisté typy, na které lze konec konců převést všecky způsoby rušení v různých jazycích i nářečích". To je však laciná učenost, to znamená idealisticky vycházet z dnešního stavu v různých jazycích jako z něčeho a priori daného, jehož vznik ani vývoj není třeba zkoumat. Tento postup nemůže arcié vést k objektivním poznatkům obecně platným, protože je pochybené jeho východisko. Některé poučky Trubeckého mohou být správné, ale jen pro jednotlivé jevy v jednotlivých jazycích. Nestačí však jen si vybírat některé jevy z jednoho jazyka, nýbrž je třeba zkoumat jeden jazyk strukturálně, v celosti, přihlížet ke všem jeho příslušným jevům, neboť jinak obraz o něm skreslujeme. A ze skreslených obrazů jednotlivých jazyků lze vyvodit jen skreslené závěry obecné.                           

[29]
     7. Závěr: idealistická a kosmopolitická povaha strukíuralismu; silný vliv strukturalismu na naši jazykovědu a naléhavá potřeba vymanit se z něho i po stránce obecně ideologické

                   Jak synchronismem, tak srovnáváním jazyků nepříbuzných dopouští se strukturalismus těžké chyby záležející v tom, že nedbá souvislosti jazyka s vývojem národa, jeho tvůrce a nositele. Podle Stalinovy definice národa, že je to „historicky vzniklá stabilní pospolitost řeči, území, hospodářského života a psychického založení, projevujícího se v pospolitosti kultury"[15], je jazyk prvním ze 4 hlavních znaků národa. Jestliže strukturalismus nepovažuje za nutné studium vývoje jazyka vůbec a tím ani ne v těsné spojitosti s dějinami národa, znamená to, že neuznává národ za tvůrce a nositele jazyka, ze nepokládá jazyk za výsledek tvůrčí práce národa. Tím přetrhává úzký svazek mezi národem a jazykem, tím stírá s jazyka pel národního rázu, který tak lapidárně a vroucně vyjádřil Stalin uvedenou poučkou, že „jazyk a zákony jeho vývoje lze pochopit jen tenkrát, studuje-li se v nerozlučném spojení s dějinami společnosti, s dějinami národa, kterému patří studovaný jazyk a který je tvůrcem a nositelem tohoto jazyka". V celé dosavadní literatuře jazykozpytné nebyla řečena hlubší ani vroucnější slova o vztahu jazyka k národu, než jsou tato slova Stalinova. Strukturalistické pojetí
[30]    
jazyka je proti tomu zřejmě kosmopolitické, je ve službách buržoasní ideologie, popírající národní osobitost a tím také opravdový socialistický internacionalismus. Jestliže strukturalismus odtrhuje jazyk od myšlení a tím od veškeré lidské činnosti (viz ve 2.), pomíjí ústrojný vztah jazyka k lidské společnosti, nechápe ani svrchovaný význam jazyka pro lidskou společnost, který vyjádřil Stalin památnými slovy, že „je jazyk jako dorozumívací prostředek zároveň i nástrojem boje a rozvoje společnosti". Strukturalistický jazykozpyt není společenská věda v duchu historického a dialektického materialismu, nýbrž věda svým založením idealistická.

                   Strukturalismus zapustil v naší jazykovědě hluboké kořeny, třebaže to není na první pohled zcela patrné. Podlehli jsme mu všichni, jeden víc, druhý méně; jeden proto, že přímo vycházel ze strukturalistické teorie, druhý proto, že při své konkrétní práci nevědomky, mimoděk podlehl některým strukturalistickým názorům, že se díval na některé jazykové jevy očima strukturalismu. Právě tento neuvědomovaný vliv strukturalismu na naši jazykozpytnou obec byl velmi škodlivý, a to zejména proto, že vedl namnoze ke schematičnosti, formalismu a subjektivismu, že nežádal důkladné studium jazykového vývoje, a tím jazykovědné zkoumání sice ulehčoval, ale nebezpečně zplošťoval, zpovrchňoval a nejednou zaváděl přímo na scestí.

                   Je záhodno všimnouti si ještě jedné závažné okolnosti. Strukturalismus tím, že odtrhuje jazyk od myšlení, od jeho nositele a tvůrce, od národa, že nedoceňuje nebo přímo podceňuje vývoj jazyka, zužuje vědecké zkoumání jazyka do takové míry, která ohrožuje úspěšný vývoj a samy základy vědy o něm. Jestliže Strukturalismus zkoumá jazykovou strukturu z ní samé, beze zření k těm činitelům, kteří podmiňují rozvoj jazyka a tím přetváření jeho struktury, nejenže se jazykověda ocitla na bludných cestách, nýbrž jí hrozilo nebezpečí, že se dostane do slepé uličky. Věda odtržená od života, od společenského dění nutně usychá jako strom bez kořenů, bez živné půdy, protože se jí
[31]    
nedostává novy´ch podneˇtu˚, nové látky ke zkoumání. Musila by ustrnout jazykoveˇda, která pomíjí vy´voj jazyka, protozˇe nové jazykové jevy posuzuje pouze jako rozmnozˇení kvantity, nikoli jako novou kvalitu, a bezradneˇ se v této mnohosti utápí. Jak jinak je tomu s jazykoveˇdou stalinskou, marxistickou! Bedlivé zrˇení k neustálému vy´voji jazyka v souvislosti s vy´vojem lidského mysˇlení a lidské cˇinnosti zˇene jazykoveˇdu stále vprˇed, staví ji prˇed nové a nové otázky, dává jí mozˇnost kontrolovat své dosavadní poznatky, rozsˇirˇovat je a prohlubovat, cˇiní ji veˇdou zˇivou, úcˇinneˇ zasahující do vy´voje spolecˇnosti. Jazykozpytec pracuje se zvy´sˇenou pílí, s vnitrˇním uspokojením, poneˇvadzˇ vidí, zˇe jeho práce prˇinásˇí prospeˇch celé spolecˇnosti.

                   Je proto naléhavě nutné důkladně zrevidovat celou naši jazykozpytnou tvorbu předválečnou i poválečnou. To nemohou plně provést jednotlivci, to si musí vzít za úkol celý kolektiv. Každý výkonný Jazykozpytec má za povinnost především sebekriticky přehlédnout svou vlastní práci, seznámit s nalezenými nedostatky celou jazykovědnou obec a kromě toho přispět ke shledání chyb v pracích jiných. Vědečtí dorostenci, kteří už vyrůstají v novém prostředí a nejsou zatíženi minulostí, mohou vydatně přispět ke kritické revisi naší jazykovědy.

                   Je třeba se rychle a úplně vymanit z vlivu strukturalismu nejen pro jeho nesprávné pojetí jazyka, nýbrž i proto, že má neblahý obecně ideologický vliv na vědecké pracovníky. Svým idealistickým pojetím jazyka a všemi důsledky z něho plynoucími stává se strukturalistický jazykozpyt vědou samoúčelnou, odtrženou od života, od skutečnosti a vhání jazykozpytce do postavení výlučnosti, nezájmu o celé společenské dění, takže nepovažují za svou čestnou povinnost jít s národem a prospět mu v jeho budovatelském úsilí. To je právě cílem světového názoru idealistického, který se tak stává účinnou oporou kapitalismu, veškeré buržoasní reakce a jejich zbraní proti filosofickému materialismu a socialismu, vedoucímu lidstvo k pokroku, k pravé svobodě a k humanitě. Jsem přesvědčen, že naše jazykozpytná obec nechce
[32]    
by´t. prˇisluhovacˇkou reakce, jejím bezdeˇcˇny´m nástrojem, v boji za udrzˇení vykorˇistˇování, násilí a tmárˇství, ny´brzˇ zˇe je její uprˇímnou touhou a snahou, by´t s deˇlnickou trˇídou a se vsˇemi pracujícími vrstvami v táborˇe pokroku, míru, socialismu, zˇe jim chce ze vsˇech sil pomáhat v jejich tvorˇivé cˇinnosti k prospeˇchu a blahu národa a státu. K této úloze je vsˇak nutno ideologicky se vyzbrojit opusˇteˇním idealistického jazykozpytu a du˚kladny´m osvojením si stalinského ucˇení o jazyce v souvislosti s cely´m veˇdecky´m socialismem.

-----------------

František Trávníček ČESKÝ JAZYKOZPYTNÝ STRUKTURALISMUS VE SVĚTLE STALINOVA UČENI O JAZYCE

Slovanské jazykovědné příručky, sv. 8. Jako svou 56. publikaci vydalo Slovanské nakladatelství, Praha 1951. Šéfredaktor Josef Jungwirth, odpovědný redaktor sbírky Miloslav Zima, technický redaktor Alois Hodek. Korekturu provedli František Trávníček a Karel Stelšovský. Z nové sazby písmem garmond Old Face vytiskla Svoboda, tisk. záv. n. p., závod č. t v Praze.

         První vydáni, náklad 5.500 výtisků.

         Cena šité brož. 11 Kčs

         301 12 454 - 51453/53/3/III/1 - 56 - 1%. Sazba 26. Vil. 1951.-Tisk 27. IX. 1951 - 2 plánovací archy, l,46 autorských archů, 1,48 vydavatelských archů. Papír 222-20, 86x122 cm, 70gr.