[187]
        Ruské státní sociálně-hospodářské nakladatelství založilo novou sbírku vědeckých publikací JAZYKOZPYTCI ZÁPADU. Tato sbírka má podati v komentovaných ruských překladech nejzajímavější zásadní práce zahraničního jazykozpytu. První dva svazky jsou šťastně zvoleny. Svazek první (Moskva 1933) obsahuje překlad Cours de linguistique générale zakladatele moderní francouzské linguistiky, hlavy t. zv. ženevské školy, FERD. DE SAUSSURA, do druhého (Moskva 1934) je pojato základní dílo Language vedoucího amerického jazykozpytce ED. SAPIRA, úvod do bádání o řeči. Obě knihy jsou vzorně a s odbornickou přesností přeloženy moskevským linguistou A. Suchotinem; poznámky připojené k oběma knihám dělají z nich nezbytné příručky i pro neruského linguistu.
        Zvláště důležité jsou obsažné poznámky R. Šorové ke knize Saussurově (52 stránek drobného petitu). Výstižně zařazují učení Saussurovo do celkového vývoje jazykozpytu a vědy vůbec. Ukazují, jak v jednotlivých problémech ženevský linguista zamítal dogmata mladogramatického směru, kdežto v otázkách jiných zůstává jeho příkladným epigonem. Šorová ukazuje četné vnitřní rozpory v díle Saussurově, jeho snahy osvoboditi se od metod naturalistických a zároveň jeho závislost na těchto metodách, stopy po vlivu biologického materialismu a herbartovské psychologie. Právem upozorňuje na předchůdce Saussurovy, na př. odvozuje jednotlivé these z úvah Humboldta a francouzského heglovce Henryho a stopuje další osud plodných podnětů slavného jazykozpytce. Vysvětluje polemické narážky v jeho knize, uvádí literaturu jednotlivých otázek. Pokus Šorové o marxistickou kritiku pojetí znaku a hodnoty v díle Saussurově je příliš kvapný a nedopověděný. Důležité je upozornění na [188] podstatné shody Saussurova učení s myšlenkami slovanských vědců, Baudouina de Courtenay, Kruszewského, Fortunatova. Je na čase, aby otázka po historické souvislosti těchto názorů byla náležitě osvětlena.
        Polivanov v knize „Za marksistskoje jazykoznanije“ (Moskva 1931), přímo hlásá, že ve zpracování obecně linguistických problémů ruští a polští učenci předešlé generace značně předešli své, ba i naše západoevropské současníky a že na příklad kniha Saussurova doslova nepřináší nových obecně linguistických problémů, ani jejich řešení ve srovnání s tím, co již dávno bylo dosaženo Baudouinem a baudouinovskou školou. I kdybychom uznali toto mínění za přemrštěné, přesto jen za naivní nehoráznost lze považovati neoprávněné výtky D. Vvedenského v úvodě k překladu Saussurova díla, že celá ruská předrevoluční linguistika slepě napodobila a nekriticky opakovala západní vzory. Povrchní je v tomto článku také kritický přehled jazykovědy západní, i když zásadní závěr je správný: mladogramatický směr zplodil čistě individualistické pojetí jazyka a mechanisticky řeší otázku poměru mezi činiteli psychickými a fysickými; ani Saussurovi a jiným západním kritikům mladogramatiků se nepodařilo plně překonati její chyby, neboť nepočítají se záměrností a dialektickou povahou jazykového vývoje.
        Poznámky Suchotinovy k dílu Sapirovu jsou poněkud omezenější nežli komentář Šorové k Saussurovi. Suchotin pěkně vysvětluje jednotlivé termíny, jména a příklady vyskytující se u Sapira, a často doplňuje jeho příklady paralelními doklady z jazyků sovět. svazu, hlavně z ruštiny. Tyto ruské příklady, dobře zvolené a rozebrané, zvyšují zajímavost knihy pro slavisty. Z jednotlivostí překvapuje, že jsou uvedeny základní vrstvy přejatých slov v ruštině a že se na vrstvu církevněslovanskou přitom zapomnělo. V úvodě se pokouší Suchotin, ne vždy úspěšně, sociologicky vysvětliti vývoj západní linguistiky a zjistiti sociálně kulturní předpoklady učení Sapirova. V předmluvě správně zdůrazňuje S. Belevickij, že je neudržitelné skeptické, odmítavé stanovisko, které zaujímají jednotliví jazykozpytci, zejména Sapir, k filosofii.
        Výborná vědecká úprava obou svazků těsně souvisí s pevnou tradicí ruské linguistiky, která vždy uznávala závažnost otázek obecné jazykovědy. Je kladným jevem ruských universitních osnov, že úvod do jazykozpytu byl a je povinným předmětem pro všechny posluchače filosofických fakult. Pravým opakem je stav na většině universit středoevropských, kde se často poslouchají přednášky o jednotlivých jazycích nebo jazykových skupinách, připravují se státní práce a disertace z historické mluvnice a slovníku, z dialektologie anebo ze srovnavacího jazykozpytu, aniž je jasná představa o dějinách linguistického myšlení, o základních jazykových pojmech, jako na př. znak, slovo, forma, význam, předmětný vztah, jazykový systém nebo jazyková statika a vývoj, činitel sociální a individuální, srovnávací metoda a otázka prajazyka, linguistická geografie a p. Čím víc se prohlubují a zjemňují otázky vědecké metodologie, tím tíživější je tento stav.