[1]
        Počátkem ledna byl by se dožil 85 let zakladatel sovětské marxistické linguistiky, „nového učení o jazyce“, akademik N. J. Marr; — narodil se podle vlastních údajů 25. prosince 1864, ale podle starého počtu, podle nového tedy 7. ledna. Jubilea toho vzpomíná společně se Sovětským svazem pokroková věda vůbec. Uvádíme proto i my letošní ročník článkem prof. Frant. Trávníčka o Marrovi a jeho škole. Je to výklad, kterým autor dne 24. listopadu minulého roku vhodně uvedl diskusi o Marrově škole, kterou uspořádal ministr školství, věd a umění v rámci Dnů československo-sovětského přátelství. Vývoj bádání o jazyce u nás nastoupil již novou cestu vlivem sovětské linguistiky, ale protože i veškeré učení o jazyce na našich školách je dnes správně založeno na zásadách sovětské jazykovědy, je třeba, aby se zapracovali do jejích zásad nejen jazykovědci, ale i vůbec všichni, kdo se zabývají otázkami jazyka. — Red. 

        Akademik Nikolaj Jakovlevič Marr (* r. 1864, † r. 1934) je zakladatelem nového sovětského učení o jazyce, které on sám původně nazýval jafetské, později materialistické.
        Toto učení vznikalo jako přímý následek praktické činnosti jazykové, tvoření abecedy, mluvnice, slovníka nebo spisovného jazyka pro několik desítek (60) neruských kmenů a národů žijících v Sovětském svazu, kterým dala sovětská vláda podle zásady sebeurčení a rovnosti národů plnou možnost národního, kulturního rozvoje, za carského Ruska násilně zadržovaného, potlačovaného.
        Tento hromadný utěšený rozvoj kmenů a národů, nemající obdobu v celých dějinách lidstva, nejenže přinesl nesmírný prospěch veškeré lidské vzdělanosti, nýbrž blahodárně působil též na ruskou jazykovědu. Ruští jazykozpytci poznávali desítky jazyků, jejichž výrazová soustava se liší navzájem i velmi podstatně od ruštiny. Byli nuceni srovnávat tyto jazyky mezi sebou i s ruštinou, které se vyučuje na školách jako nositelce mohutné ruské kultury vedle neruských jazyků mateřských. Musili hluboko vniknout do podstaty výrazové soustavy těchto neruských jazyků, aby mohli dát vyučování obou jazyků stejný základní ráz. A z tohoto studia neruských jazyků, z těchto bohatých zkušeností vyplynuly pro ruské jazykozpytce i mnohé závažné poznatky jednak pro ruštinu samu, jednak pro jazyk vůbec. Neobyčejně se rozšířil jejich obzor, a tím zbystřil, zjemnil smysl pro jazyk a jeho chápání, pro obecné otázky, jaká je podstata jazyka,
[2]      
jaké jsou jeho funkce, jak jazyk vznikl a vyvíjel se, jaký je jeho vztah ke společnosti a k myšlení.
        V čele této tvůrčí osvětové činnosti jazykové stál akademik Marr, vynikající znatel neruských jazyků. Podnětné Marrovy myšlenky propracovávají, rozvádějí, prohlubují jeho žáci, v jejichž čele stojí akademik I. I. Meščaninov, náš nedávný milý host.
        Toto nové sovětské učení o jazyce není dosud úplně hotovo. Marr sám změnil některé své názory a jeho žáci nedospěli vždy k definitivnímu řešení všech důležitých otázek. Je zcela přirozené, že za krátkou dobu třiceti let od Velké říjnové revoluce nemůže tomu ani jinak být. Jde o kritické přehodnocení dosavadních názorů indoevropského jazykozpytu, o jeho doplnění a prohloubení, zhusta o vyvrácení jeho základních pouček. Třebaže sovětští jazykozpytci vykonali už dílo pozoruhodné, mají před sebou ještě mnohé úkoly. „Základní směr je však již určen,“ jak napsal v r. 1948 Meščaninov (Slovo a slovesnost, roč. 11, 1948—49, str. 1n.).
        Nové sovětské učení o jazyce napadá především předpoklad indoevropského jazykozpytu o jednotném jazyce a národě i o indoevropském prajazyce a pranárodu a z něho vyplývající mínění, že veškerý jazykový vývoj záležel v porušování prvotní jednoty, v postupném rozlišování až k dnešnímu pestrému stavu. Toto kritické stanovisko k indoevropskému prajazyku je následek toho, že se sovětští jazykozpytci liší od představitelů srovnávacích jazyků indoevropských v základním pojetí, chápání jazyka.
        Indoevropeisté sice uznávají, že je jazyk jev sociální, protože je to prostředek společenského styku, ale to naprosto nestačí. Význačný představitel indoevropeistiky de Saussure praví: „Jazykozpyt má za jediný a vlastní předmět studium jazyka, pojatý sám o sobě a pro sebe.“ To znamená, že jazyk nesouvisí s lidskou společností jinak, než že ho lidská společnost užívá. Tak poučka, že je jazyk sociální jev, není nic jiného než pouhá vinětka.
        Jestliže jazyk slouží lidské pospolitosti jako prostředek styku, neodbytně se vnucuje mínění, že jazyk souvisí s lidskou společností ve svém vzniku i vývoji. Sotva je možná, aby jazykozpyt prostě jazyk předpokládal, považoval jej za nějaké nadpřirozené zjevení a vykládal jeho vývoj z něho samého. To je idealistické a metafysické pojetí jazyka, které si odporuje, vidí-li v jazyce sociální jev, prostředek společenského styku, ale na lidské společnosti nezávislý.
        Z této slepé uličky vyvádí jazykozpyt sovětské učení svou základní poučkou, že je jazyk nejen prostředek styku lidské společnosti, nýbrž přímo výtvor lidské společnosti.
        V jazyce se odráží lidské myšlení; myšlení je obsahem jazyka
[3]      
a jazyk je formou myšlení. Myšlení existuje pouze vyjádřeno jazykem a jazyk neexistuje bez myšlení. Obsah a forma, myšlení a jazyk, tvoří nedílnou dialektickou jednotu, celost, ve které obě složky na sebe vzájemně působí, ale tak, že je forma od původu určována obsahem.
        Lidské myšlení je závislé ve svém vzniku na objektivním světě existujícím mimo člověka, na materiálních podmínkách lidského života, zejména na výrobě hmotných životních potřeb. A skrze myšlení závisí na těchto společenských činitelích též jazyk. Titéž činitelé, kteří působí na rozvoj lidské společnosti, působí též na jazyk, jsou jazykotvorní. Jazyk je ideologická nadstavba, ve které se obráží dialektika společenského dění. Z toho nutně vyplývá, že jazykový vývoj není imanentní, že se jazyk nevyvíjí sám o sobě, sám ze sebe, nýbrž jen na vnější popudy, přicházející z lidské společnosti. Mění se hmotné podmínky společnosti, následkem toho se mění myšlení a též i jazyk.
        Nové sovětské učení si klade otázku, jak jazyk vznikl. Dosavadní jazykověda považuje tuto otázku většinou za nevědeckou, vůbec na ni neodpovídá. Nebo sice na ni různě odpovídá, ale neklade na to zvláštní váhu, anebo konečně odpovídá zcela povšechně, neurčitě. Jazyk se prostě předpokládá jako hotový společenský jev, ačkoli je zcela nepochybné, že má odpověď na otázku o původu jazyka velkou důležitost pro chápání celého vývoje, předdějinného i dějinného. Idealistická jazykověda si takto zatarasila cestu ke správnému, objektivnímu porozumění jazykového vývoje.
        Sovětská jazykověda je si dobře vědoma toho, že nemůže na tuto neobyčejně těžkou otázku odpovědět zcela jednoznačně a podrobně. Přece však to, co dovede říci již dnes, za krátkou dobu od svého vzniku, je velmi pozoruhodné.
        Řekl-li francouzský jazykozpytec Vendryes, že si lidstvo vytvořilo jazyk, když pocítilo potřebu vzájemného styku, ptáme se zajisté právem, kdy, za jakých podmínek se to stalo. Sovětská jazykověda odpovídá zcela v duchu svého nového pojetí jazyka, že jeho vznik musíme hledat v práci. Prací se člověk odlišil od ostatní živé přírody, práce vytvořila člověka a dala podnět ke vzniku řeči. Sovětští jazykozpytci se tu dovolávají Engelsova výkladu ze spisku „Podíl práce na polidštění opice“, který zní ve stručném výtahu takto: Vývoj práce přispíval nutně k tomu, že sbližoval členy společnosti, poněvadž zmnožoval případy vzájemné podpory a společenské činnosti a budil vědomí užitečnosti této součinnosti pro každého jednotlivce. Zkrátka, tvořící se lidé došli až k tomu, že si měli co říci (str. 10). Při tomto výkladě jasně vystupuje těsná spojitost jazyka s lidským vědomím, myšlením, která se vine jako červená niť celými dějinami jazyka.
[4]                
        Z tohoto základního pojetí jazyka a jeho vzniku vyvěrá nesouhlas sovětské jazykovědy s mnoha základními thesemi a předpoklady srovnávacího jazykozpytu indoevropského. Co se týče předpokládaného indoevropského prajazyka a pranároda, právem tvrdí sovětská jazykověda, že shody mezi indoevropskými jazyky nejsou stav původní, nýbrž pozdější vývojové období, které vzniklo z prvotního období mnohojazyčného.
       A předpokládá-li se, že jednotlivé indoevropské národy vznikly postupným odštěpováním z indoevropského pranároda, zachovávajíce svou ethnickou čistotu, je to vysvětlení rovněž nesprávné, protože ani národ není společenský útvar prvotní, nýbrž vývojový, který se vytvářel postupně. Marr dal při hájení disertace svému žákovi tuto otázku: Je takový okamžik, kdy odjinud přišel hotový armenský národ s hotovým armenským jazykem, či se armenský národ i jazyk postupně vytvářel (z různých prvků) v hranicích země zvané Armenie?
        Shody jazykových větví, rodin neukazují na společný prajazyk, nýbrž jsou výsledkem společného historického vývoje za stejných hmotných podmínek, výrobních poměrů.
        Je třeba odpovědět na otázku, jak vznikly ony shody, za jakých konkretních vývojových podmínek.
        Je záhodno mít na mysli, že dnešní (historické) rozdíly mezi indoevropskými jazyky nemusily vzniknout jen porušením jednoty, která nemusila být úplná.
        Nelze pomíjet shody mezi jazyky, vyplývající z jednoty myšlení, z jednoty jazykového vývoje celé lidské společnosti.
        Naše jazykověda musí vycházet ze skutečnosti, že Čechové nepřišli jako hotový národ, nýbrž se vytvářeli na českém území z různých prvků ethnických (srov. Nejedlý, Dějiny národa českého I.).
        Pojetí jazyka jako odrazu myšlení a nepřímo celého společenského dění vede Marrovu školu jednak k t. zv. stadiální analyse, t. j. ke zkoumání základních změn v jazykové struktuře, ve výrazové soustavě, změn odpovídajících různým vývojovým normám myšlení. V nich se zřetelně zrcadlí souvislost jazyka s celým vývojem společenským. A jednak vede toto pojetí ke zdůrazňování významu neindoevropských jazyků pro správné a hlubší chápání jazyků indoevropských, protože se ve všech jazycích světa pozoruje jednotnost jazykového tvoření, dění. Týžmyšlenkový obsah, týž význam vyjadřuje se v různých jazycích různě a poznáním těchto různých forem prohlubuje se i poznání jednoho jazyka.
        Nové jazykovědné názory akademika Marra a jeho školy vycházejí z historického a dialektického materialismu, který se plnou měrou
[5]      
osvědčil jako svrchovaně plodný světový názor při budování socialistického řádu v Sovětském svazu po Velké říjnové revoluci v roce 1917, světodějného řádu pokroku a míru. Filosofické učení, které pracným vědeckým rozborem objevilo zákony vývoje lidské společnosti, nemohlo se neprojevit v nauce o jazyce, který je ve svém vzniku a vývoji plně závislý na společenských činitelích a který je jako odraz myšlení velmi významným tvůrčím činitelem ve vývoji lidské společnosti.
        Už ty výsledky, ke kterým Marr a jeho škola dospěla, jsou významné nejen pro jazykozpyt, nýbrž i pro historický a dialektický materialismus sám, protože potvrzují správnost jeho thesí o lidské společnosti. Tím si vysvětlíme, že se jafetské učení setkalo s částečným neporozuměním v Sovětském svazu samém, s neporozuměním a přímo s odporem mimo Sovětský svaz. Francouzský jazykozpytec Meillet prohlásil jafetské učení za „sovětskou propagandu“ a Angličan Allen za „hlásnou troubu bolševictví“. Chápeme, že se světový kapitalismus brání proti socialismu jako společenskému řádu a proti jeho světovému názoru; jde o jeho bytí a nebytí. Nelze však dobře pochopit, jestliže jazykozpytec odmítá nové sovětské učení o jazyce nikoli z věcných důvodů, nýbrž nevěcně a paušálně jako sovětskou propagandu. Jde tu o zneužívání jazykovědy jako nástroje v boji proti novému společenskému řádu, k obraně starého řádu kapitalistického.[1]
       Každý jazykozpytec, kterému opravdově záleží na prospěchu jeho vědního oboru, nemůže neuznat, že má nové sovětské učení o jazyce svrchovaný význam pro další vývoj jazykozpytu, poněvadž jej vyvádí ze slepé uličky, do které se dostal; poněvadž mu otvírá nové badatelské možnosti a cesty, staví jej před nové závažné úkoly. Nové učení o jazyce vytváří z jazykovědy nauku v plném smyslu společenskou, pevně spjatou s celou společností, nauku mající možnost činně se účastnit tvoření lidské společnosti, účinně pomáhat při tvoření nového řádu.
        Je možné s novým učením o jazyce nesouhlasit, uvádět proti němu námitky, ale námitky věcné, objektivní, nikoli subjektivní, apriorní, vyvěrající z nechuti proti tomu světovému názoru, z něhož toto učení vychází, a z nechuti proti tomu společenskému řádu, v kterém se toto učení zrodilo a rozvíjí. Věcné námitky a pochybnosti jsou nejen
[6]      
možné, nýbrž i žádoucí, a to v zájmu, ve prospěch učení samého. Je třeba, aby se toto učení plně rozvinulo, propracovalo, zbavilo všech zbytků staršího neplodného a nesprávného pojetí, aby se ukázalo v své pravé čisté podstatě. Musíme si však uvědomit, že to předpokládá dobrou znalost nejen tohoto učení samého, nýbrž i toho světového názoru, jehož je toto učení o jazyce součástkou.
        Nebude se to zdát obtížné nikomu, jestliže si uvědomí, že žijeme v převratné době, kdy se od základů přetváří lidská společnost, kdy lidstvo nezadržitelně spěje od období vykořisťování a ničivých válek k období opravdového pokroku a míru. Naši jazykovědci pochopí bohdá své významné národní a státní poslání a z podnětu a v duchu sovětského učení vydatně přispějí k rozvoji celého jazykozpytu i našeho jazykozpytu národního.
        Tomuto rozvoji zdar a čest!